ECLI:CZ:US:2012:2.US.2317.11.2
sp. zn. II. ÚS 2317/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 24. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 ve věci ústavní stížnosti 1. M. Š., 2. J. V., 3. J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 22/2011-4843 ze dne 7. června 2011, jímž bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, vrácení věci soudu prvního stupně a nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 22/2011-4843 ze dne 7. června 2011 se ve výroku, jímž se podle §262 tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, zrušuje.
Ve zbytku se ústavní stížnosti prvního a třetího stěžovatele odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. srpna 2011 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2317/11 se první stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým měla být porušena jeho základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na veřejné projednání věci dle §38 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. září 2011 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2626/11 se druhý stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení v části, jíž se podle §262 tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. října 2011 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2974/11 se třetí stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na veřejné projednání věci garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 25. října 2011 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2317/11.
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že Krajský soud v Brně čtyřikrát zprostil všechny tři stěžovatele obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu, že první stěžovatel v přesně nezjištěné době před 30. květnem 1995 ve své kanceláři požádal druhého stěžovatele, aby zajistil fyzickou likvidaci Karla S. (jedná se o pseudonym) z důvodu, že tento zpronevěřil minimálně 40 milionů Kč z obchodu s lehkými topnými oleji a svým jednáním ohrožoval další podnikatelskou činnost prvního stěžovatele a Mgr. V. K., přičemž pokyn byl sdělen druhému stěžovateli při ústním jednání v kanceláři prvního stěžovatele v Š. tím způsobem, aby si vybral mezi vlastní likvidací či fyzickou likvidací Karla S., kdy druhý stěžovatel ze způsobu, jakým mu pokyn byl sdělen, pochopil vážnost úmyslu prvního stěžovatele; následně se druhý stěžovatel obrátil na třetího stěžovatele se žádostí, zda by bylo možné provést usmrcení Karla S., k čemuž se třetí stěžovatel vyjádřil kladně a požadoval za tuto práci částku 500 000 Kč, kterou druhý stěžovatel obdržel na pokyn prvního stěžovatele od J. H. v obci R., kde mu J. H. předal obálku s 500 000 Kč a tuto společně s D. P. dovezli na benzinovou čerpací stanici, která se nachází u silnice z P. do Z., a zde ji předal třetímu stěžovateli, který společně s dosud neustanovenými osobami zajistil realizaci fyzické likvidace poškozeného Karla S. v nočních hodinách z 29. března 1995 na 30. března 1995 v prostoru řeky Moravy, tím způsobem, že byla přivedena k výbuchu trhavina Permonex V19, která byla přiložena na několika místech na těle Karla S., odpálena pravděpodobně na větší vzdálenost, a výbuchem došlo k naprosté devastaci těla poškozeného a tím k jeho usmrcení, přičemž druhý stěžovatel byl již v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 ze dne 16. ledna 2001 pro organizování trestného činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a pro přípravu trestného činu vraždy dle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a první stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 3/2000 ze dne 24. července 2002 pro návod k trestnému činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 4 000 000 Kč. V uvedeném jednání bylo obžalobou spatřováno u druhého stěžovatele účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák., u prvního stěžovatele účastenství na trestném činu vraždy ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák. a u třetího stěžovatele trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), f) tr. zák. ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák.
První zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 30. března 2006 pod č. j. 50 T 14/2004-3976 a následně byl z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 50/2006-4034 ze dne 2. listopadu 2006 zrušen podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že skutková zjištění jsou nejasná a neúplná, takže bude k objasnění věci třeba některé důkazy zopakovat a provést důkazy další. Druhý zprošťující rozsudek soud prvního stupně vydal dne 26. října 2007 pod č. j. 50 T 14/2004-4254. Toto rozhodnutí bylo opětovně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 5 To 4/2008 zrušeno podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. a věc byla vrácena soudu prvního stupně. V tomto kasačním rozhodnutí bylo opět soudu prvního stupně vytknuto, že skutková zjištění nejsou úplná a jsou pochybnosti o jejich správnosti, a že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. I v pořadí třetí zprošťující rozsudek ze dne 11. června 2009 byl odvolacím soudem v celém rozsahu zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. usnesením ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 5 To 66/2009, přičemž bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolací soud tak rozhodl proto, že měl pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, kdy soud prvního stupně opakovaně nerespektoval jeho pokyny a "zatvrdil se" na svém původním rozhodnutí ve věci a opakovaně se dopouštěl procesních pochybení. Krajský soud poté, co činil dokazování již v jiném složení senátu, znovu stěžovatele zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce vrchní soud napadeným usnesením opět čtvrtý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., věc mu vrátil a znovu podle §262 tr. ř. nařídil, aby ji projednal a rozhodl jiný senát. Postup dle §262 tr. ř. tentokrát odůvodnil tím, že po mnohačetném opakovaném rušení zprošťujících rozsudků s patřičnými pokyny k tomu, čím se má a z jakých důvodů nalézací soud zabývat, nebyl ani nový senát schopen důsledně respektovat pokyny odvolacího soudu, opětovně provedené důkazy nehodnotil způsobem upraveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž s ohledem na skutečnost, že obžaloba napadla již dne 1. listopadu 2004, je nezbytně nutné, aby došlo k urychlenému vyřízení této věci a odůvodnění rozhodnutí způsobem upraveným příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Lustrací podaných ústavních stížností bylo dále zjištěno, že proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 5 To 66/2009 podal druhý stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. května 2010 sp. zn. III. ÚS 802/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. I když Ústavní soud v daném případě neshledal v postupu odvolacího soudu libovůli či nedostatek odůvodnění, upozornil na to, že postup dle ustanovení §262 tr. ř. má být zcela výjimečný.
První stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na odůvodnění odvolání státního zástupce i napadeného usnesení, v nichž obžaloba i odvolací soud shodně připouštějí, že důkazní situace je po více jak deseti letech řízení slabá, avšak proti logice věci stále žádají pokračovat v trestním řízení. Tvrdí, že vrchní soud se staví do role pomocníka obžaloby a za situace, kdy státní zastupitelství rezignovalo na dokazování, usiluje o odsouzení stěžovatele. Jeho rozhodnutí nese prvky stranickosti a zaujatosti k výsledku řízení. Poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 86/49 SbNU 217), podle jehož závěrů je odsouzení pachatele primárně věcí státního zastupitelství. Soud je sice povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, ale to nemusí být nutně odsuzující. V této souvislosti se mu jako nepřípustná pomoc státnímu zastupitelství jeví příkaz odvolacího soudu provádět důkazy již několikrát provedené a již druhé přikázání věci jinému složení senátu, čímž dochází k porušení práva na zákonného soudce. Má za to, že nebyly zjištěny takové důležité důvody ve smyslu ustanovení §262 tr. ř., které jinak umožňují odchýlit se od zásad zakotvujících nutnou ochranu soudců proti možnosti jejich osoby podle potřeby v konkrétní věci měnit. Stěžovatel také namítá, že bylo porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení, neboť skutek se měl stát v r. 1995, stěžovatel byl obviněn v r. 2000, obžaloba byla poprvé podána v r. 2001 a věc nebyla doposud skončena. Stěžovatel má za to, že vrchní soud měl nařídit veřejné zasedání, aby mohla obhajoba reagovat na stanovisko státního zástupce i soudu. V další části ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým hodnotí jednotlivé důkazy i to, že některé významné skutečnosti opomíjí, a vyslovuje přesvědčení, že nebyly předloženy žádné důkazy, které by potvrdily důvodnost podané obžaloby ve vztahu k němu i k třetímu stěžovateli. Poukazuje na řádně odůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož je dle jeho názoru patrné, že byly respektovány pokyny odvolacího soudu, a nebyl proto žádný důvod k opětovnému vrácení věci.
Druhý stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv výhradně v postupu vrchního soudu, kterým podle §262 tr. ř. nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Je přesvědčen, že pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky. Dle něj je zjevné, že tak odvolací soud postupoval proto, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí ve věci, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, neboť se neztotožnil s jeho hodnocením důkazů, pro což není v zákoně opory. Odkazuje na zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, které zajišťují individuální suverenitu soudce v konkrétní věci. Ústavní princip zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty a nelze jej obcházet, přičemž výjimka stanovená v §262 tr. ř. je omezena důležitými důvody. Takové důvody však v projednávané věci dány nejsou. Z průběhu trestního řízení vyplývá, že bylo prováděno rozsáhlé dokazování, přičemž z něho nelze dovodit, že by je soud prvního stupně prováděl a hodnotil způsobem, který by vzbuzoval pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Požadavek odvolacího soudu jeví zřetelné známky porušení práva na zákonného soudce vzhledem k tomu, že na straně obžaloby chybí důkazy k prokázání viny obžalovaných a soud v novém složení je má téměř po 16 letech hledat a nalézt. Za důvodnou nepovažuje výtku odvolacího soudu, že ani nový senát krajského soudu nebyl schopen důsledně respektovat pokyny odvolacího soudu, když opětovně důkazy nehodnotil způsobem upraveným v §2 odst. 6 tr. ř. Upozorňuje na to, že hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, a pokud nalézací soud respektuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nemůže odvolací soud s ohledem na ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. do tohoto hodnotícího procesu zasahovat. Skutečnost, že soud prvního stupně rozhodoval v souladu s principem presumpce neviny ve spojení se zásadou "in dubio pro reo", když zprostil obžalované obžaloby, nemůže být dostatečným ani ústavně konformním důvodem pro změnu zákonného soudce. Stěžovatel dále namítá i nepřiměřenost délky trvání trestního stíhání a poukazuje na to, že přístup odvolacího soudu, včetně opakovaného nařízení, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, přinese do řízení další neodůvodněné průtahy.
Třetí stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, z něhož je zřejmé, že napadenému rozhodnutí předcházely čtyři zprošťující rozsudky, které vždy v neprospěch všech obžalovaných napadla státní zástupkyně odvoláním a vrchní soud je vždy zrušil v neveřejném zasedání a vrátil věc soudu prvního stupně, přičemž dvakrát nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Připomíná, že důvody pro postup dle ustanovení §262 tr. ř. musí být důležité, zřetelné, bezpochybné, jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Stěžovatel namítá, že v jeho věci byl skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zjištěn, státní zástupce ani v podaných odvoláních nenabízí žádné další důkazy k prokázání svých tvrzení o případné vině stěžovatele, soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud svým postupem vypracovává návod, s jakými prostředky je třeba pracovat, aby bylo možno dospět k důkazům způsobilejším k prokázání viny obžalovaných. Přitom je zřejmé, že důkazní situace se nemůže ve vztahu k třetímu stěžovateli podstatně změnit. Stěžovatel tvrdí, že celé trestní řízení proti němu není spravedlivé a vykazuje znaky libovůle. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo, aby věc projednal a rozhodl nezávislý zákonný soudce, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a také právo na projednání věci veřejně. Vrchní soud svými pokyny přestoupil rámec ustanovení §254 tr. ř. Zdůrazňuje, že předmětem jeho trestního stíhání je násilný trestný čin a po celou dobu od jeho spáchání, tj. 16 let, nebyl orgány činnými v trestním řízení zjištěn hlavní pachatel nebo pachatelé, přičemž odvolací soud své závazné pokyny nikdy do této oblasti nesměřoval.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vedlejšího účastníka řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, aby se k ústavním stížnostem vyjádřily.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelů považuje za neopodstatněné, přičemž v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí, jímž dle jeho přesvědčení nedošlo k porušení ve stížnostech označených ústavních práv. Navrhl, aby byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, popřípadě zamítnuty.
Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že nevyužívá svého práva ke stížnostem se vyjádřit.
Při ústním jednání konaném před Ústavním soudem dne 24. ledna 2012 vrchní státní zástupce informoval senát o tom, že v předmětné věci proběhlo další jednání, a předložil fotokopii protokolu o hlavním líčení sepsaného u Krajského soudu v Brně dne 16. prosince 2011 ke sp. zn. 50 T 14/2004.
Zástupci stěžovatelů ve svých závěrečných návrzích shodně odkázali na svá písemná podání a navrhli, aby bylo ústavním stížnostem vyhověno.
Vrchní státní zástupce se závěrem vyjádřil k námitkám uvedeným v ústavních stížnostech a tyto vyvracel. Poukázal na to, že trestní řád umožňuje, aby odvolací soud rozhodoval podle §258 odst. 1 tr. ř. neveřejně. Vysvětlil také důvody, proč dle něho postupoval Vrchní soud v Olomouci správně, když rozhodl o tom, že by po zrušení rozhodnutí soudu první instance měl rozhodovat senát v jiném složení. Upozornil zejména na to, že druhý stěžovatel se v přípravném řízení doznal a podrobně popisoval okolnosti podle trestního spisu, přičemž dovodil, že odvolací soud v třetím kasačním usnesení velmi jednoznačně uložil soudu prvního stupně, jak má postupovat, což příslušný senát nerespektoval. Podle toho, jak si věc sám analyzoval, bylo odnětí věci namístě. Navrhl, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty.
Ústavní soud v prvé řadě považuje za nezbytné vyjádřit se k namítaným průtahům v řízení. Jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu. Vzhledem k tomu, že tzv. průtahy v řízení jsou podřazeny pod "jiný zásah orgánu veřejné moci", nápravy v dosud neskončeném řízení se lze domáhat postupem upraveným v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nikoli petitem znějícím na zrušení kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jeho případným zrušením by ani průtahům v řízení nebylo fakticky zabráněno.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadené usnesení, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, přičemž bylo nařízeno, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, je způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod.
Ve své judikatuře Ústavní soud důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v němž je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti).
V daném případě stěžovatelé podali ústavní stížnosti za situace, kdy trestní řízení ještě není skončeno, neboť napadeným usnesením byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. V dané fázi řízení jsou tedy ústavní stížnosti prvního a třetího stěžovatele směřující proti kasačnímu výroku napadeného rozhodnutí nepřípustné. Podle informace vrchního státního zástupce vyhlásil Krajský soud v Brně dne 16. prosince 2011 rozsudek, který není dosud pravomocný, nicméně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnosti proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, jsou přípustné. V takovém případě totiž Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 ze dne 19. ledna 2006, proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. V uvedeném rozsahu se tedy Ústavní soud napadeným rozhodnutím zabýval věcně a přezkoumal, zda vrchní soud jako soud odvolací vyložil svou kompetenci danou mu ustanovením §262 tr. ř. způsobem šetřícím v maximální možné míře ústavně zaručené právo stěžovatelů na zákonného soudce.
Ústava ve svém čl. 2 odst. 3, resp. Listina v čl. 2 odst. 2 stanoví, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)].
Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)].
Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95).
Ústavní soud ve své judikatuře [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. května 2009, sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. listopadu 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. tr. ř. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. ř. a dále právě o postup odvolacího soudu dle §262 tr. ř.
Rozhodnutí podle §262 tr. ř. je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [viz nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)]. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným, proto i postup podle §262 věty první tr. ř. by měl být naprosto výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, s. 2045). Právě k takovému výsledku dle názoru Ústavního soudu napadený postup vrchního soudu směřoval.
Jak je uvedeno v narativní části odůvodnění nálezu, napadenému rozhodnutí předcházely čtyři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy v neprospěch všech stěžovatelů napadla státní zástupkyně odvoláními. Všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom dvakrát nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V prvém případě, a to při třetí kasaci, vrchní soud poukázal na možnou pochybnost o nepodjatosti dosavadního senátu, kdy se soud "zatvrdil" na svém původním rozhodnutí a odmítal respektovat pokyny odvolacího soudu. Toto první rozhodnutí vrchního soudu učiněné dle §262 tr. ř. Ústavní soud přezkoumal na základě ústavní stížnosti druhého stěžovatele, v postupu soudu však neshledal nic protiústavního, byť již tehdy upozornil na skutečnost, že takový postup musí být výjimečný.
Jak dále vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně i v novém složení senátu vydal zprošťující rozsudek, který odvolací soud rovněž zrušil a opětovně přikázal věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Důvodem ke zrušení bylo tentokrát opět nerespektování pokynů odvolacího soudu a nehodnocení provedených důkazů způsobem upravených v §2 odst. 6 tr. ř. To bylo také hlavním důvodem pro druhý příkaz, aby věc projednal senát v jiném složení, přičemž dalším důvodem bylo urychlené vyřízení věci. Takové odůvodnění opakovaného postupu dle §262 tr. ř. však dle názoru Ústavního soudu již akceptovat nelze.
Důvody pro použití ustanovení §262 tr. ř. musí být důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95), neboť jde o zcela výjimečný postup. Takovým důvodem je jistě pochybnost o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, kterou odvolací soud shledal po opakovaném rušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud však ke stejnému závěru, byť nezdůvodněnému podjatostí senátu, ale toliko nerespektováním pokynů v souvislosti s hodnocením důkazů, dospívá i v dalším zrušujícím rozhodnutí, aniž by dal novému senátu šanci, aby vytčené pochybení napravil, neboť mu věc bez dalšího také odnímá, nejde již o zcela výjimečný postup ve smyslu ustanovení §262 tr. ř.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud svým rozhodnutím o přikázání věci k rozhodnutí v jiném složení senátu překročil své oprávnění dané mu ustanovením §262 tr. ř. a tím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavním stížnostem v rozsahu napadajícím část výroku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011 č. j. 5 To 22/2011-4843, jímž bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, vyhověl a tuto část zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbytku ústavní stížnosti prvního a třetího stěžovatele odmítl jako nepřípustné [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].