ECLI:CZ:US:2012:2.US.2340.08.1
sp. zn. II. ÚS 2340/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Teplická stavební a realitní společnost, s.r.o., se sídlem Dubská 901/28, 415 01 Teplice, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 Afs 81/2008 - 66 ze dne 11. 6. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv následkem nesprávného výkladu právních předpisů Nejvyšším správním soudem.
Z napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí, kterým vedlejší účastník řízení, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, zamítl její odvolání proti dvěma platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Teplicích dne 23. 6. 2004, jimiž stěžovatelce byla předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2001 ve výši 319.742,- Kč a za rok 2002 ve výši 460.926,- Kč. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka nesrazila a neodvedla zálohu na předmětnou daň svým jednatelům, Ing. J. Š. a Ing. J. H., z částek, které jim vyplatila na základě jimi předložených faktur za činnost pro společnost, ač k tomu byla povinna, neboť předmětné částky měly být posouzeny jako příjem ze závislé činnosti společníka a jednatele společnosti podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Podanou správní žalobu Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 29. 1. 2008 zamítl. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka včasnou kasační stížností, v níž vyjádřila svůj nesouhlas s tím, jak se krajský soud vypořádal s jejími námitkami, přičemž jeho rozsudek navrhla zrušit pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu přezkoumal, přičemž podanou kasační stížnost neshledal důvodnou.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které obsáhle zopakovala svoji argumentaci přednesenou před správními soudy, jakož i důvody, pro které soudy její žalobě nevyhověly. Vyjádřila své přesvědčení, že kasační soud měl přihlédnout k její námitce o nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento soud se totiž dle ní nevypořádal s námitkou, že "když odměny nebyly jednatelům společnosti vyplaceny, nemohla být základem pro výpočet daně částka, z níž by po sražení daně zbyla částka, která byla plátcem poplatníkovi vyplacena". Dle stěžovatelky je to logické, neboť správce daně by jinak svým postupem určoval, že plátce daně je povinen vyplatit poplatníkovi vyšší částku, než která by poplatníkovi příslušela po sražení povinných částek daně a pojištění. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že nelze úspěšně namítat, že správce daně byl povinen ve smyslu §16 odst. 8 a §2 odst. 3 daňového řádu přihlédnout ke skutečnosti, že částky odměn nebyly a nebudou vyplaceny, neboť tato okolnost není způsobilá změnit rozhodnutí správce daně, je dle stěžovatelky v rozporu s obsahem citovaných ustanovení i v rozporu s cílem správy daní. Stěžovatelka namítá, že v kasační stížnosti zcela konkrétně uvedla, která ustanovení daňového řádu byla správcem daně porušena, a proto odmítá postup kasačního soudu, který se námitkou nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, nezabýval. Rovněž uvedla, že jí neměla být předepsána daň k přímému placení a ani nemělo být při výpočtu postupováno ve smyslu ustanovení §69 odst. 1 poslední věta daňového řádu. Na závěr své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu navrhla, aby citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté ústavní vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu tedy nemůže být ani jeho zjištění, že orgány veřejné moci, které napadené právní akty (v širokém slova smyslu) vydaly, porušily normy jednoduchého práva.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Ze struktury i celkové kompozice ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu, kterými se kasační soud vypořádává s jejími námitkami stran nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka vždy ocituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, k níž zaujímá svůj vlastní odlišný postoj. Svojí argumentací se však pohybuje výlučně v rovině podústavního práva, aniž by poukázala na to, v čem konkrétně spatřuje porušení toho kterého základního práva. Řízení o ústavních stížnostech je ze své podstaty řízením sporným, tudíž je třeba, aby stěžovatel ukázal na konkrétní souvislost mezi postupem orgánu veřejné moci a porušením toho kterého základního práva. Porušení ústavně garantovaných práv a svobod není možno spatřovat v polemice se závěry orgánů veřejné moci bez přímé spojitosti s právy nebo svobodami chráněnými prameny ústavního pořádku.
Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud aplikoval jednoduché právo chybně, není to důvodem pro jeho kasační zásah, neboť zde jednak musí existovat úzká vazba na konkrétní základní právo či svobodu, jednak porušení jednoduchého práva musí působit takovou intenzitou, při které by toto právo bylo narušeno výraznou měrou. Splnění těchto podmínek však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatelky vytýkající kasačnímu soudu, že tento měl přihlédnout k její námitce o nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pak je třeba říci, že Nejvyšší správní soud se touto námitkou zabýval na str. 2 až 3 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč krajský soud při posuzování námitek stěžovatelky nepochybil, tedy proč jeho verdikt nelze naříkat pro nepřezkoumatelnost. Kasační soud zdůraznil, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku jasně vyslovil, že otázka, zda částky odměn byly nebo nebyly vyplaceny, není pro povinnost odvést zálohu na daň z příjmů fyzických osob podstatná, což dostatečně podepřel další právní argumentací. Ústavní soud tedy ani ve vztahu k této stížní námitce nemůže dospět k opodstatněnosti tohoto tvrzení stěžovatelky.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu