ECLI:CZ:US:2012:2.US.2342.10.1
sp. zn. II. ÚS 2342/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. T., právně zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Slavíkova 23/1568, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 337/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 10. 8. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 3 To 70/2008.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 4 T 16/2008 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. a) a odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem jak obecných, tak zejména Nejvyššího soudu byl dotčen na svých právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, když dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Při posuzování opodstatněnosti dovolání se zabýval pouze dovoláním podaným dřívějším obhájcem JUDr. J. O., CSc. Doplněním dovolání ze dne 14. 4. 2010 se pak odmítl zabývat s poukazem, že bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty dle §265e odst. 1, 2 tr. řádu. Názoru Nejvyššího soudu však stěžovatel oponuje a připomíná, že doplněním dovolání byla pouze podstatně rozšířena a odůvodněna argumentace obsažená již v původním dovolání. Doplněním dovolání nebyl měněn rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, ani měněny důvody dovolání. Jen tyto obsahové náležitosti dovolání pak je možno v souladu s §265f odst. 2 tr. řádu měnit po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Dovolateli nic (a tedy ani žádná lhůta) nebrání v podrobnějším odůvodňování již podaného dovolání. Vše, co bylo obsaženo v doplnění dovolání, bylo by možno - za předpokladu, že by se konalo - uvést ve veřejném zasedání - viz §265r tr. řádu. Tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, zabránil stěžovateli skutečnosti obsažené v doplnění odvolání přednést a uplatnit. S ohledem na výše uvedené je pak třeba dovolání ze dne 17. 4. 2009 a jeho doplnění ze dne 14. 4. 2010 považovat za jedno nedílné podání a takto k němu i při posuzování jeho opodstatněnosti přistupovat.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na jehož obsah jsou již z tohoto důvodu kladeny přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Obsah i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu musí tudíž v zásadě odpovídat tomu, v jakém rozsahu oprávněná osoba hodlá svého dovolacího práva využít, tzn. že se dovolací soud zabývá jen těmi částmi napadeného rozhodnutí, s nimiž dovolatel nesouhlasí, a to z takových zákonných důvodů, které dovolatel sám označil za rozhodující (srov. podrobný výklad In: Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, str. 613 a násl.). Tato zásada je prolomena jen v těch případech, kdy je třeba respektovat souvislost jednotlivých částí napadeného rozhodnutí, protože výroky dovoláním napadené a nenapadené mohou mít takovou vzájemnou návaznost, že vada jednoho z nich ovlivňuje i správnost výroku jiného (srov. ust. §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud má povinnost přezkoumat pouze ty oddělitelné výroky, proti nimž bylo podáno dovolání (viz §265k odst. 2 tr. řádu).
Jak již Ústavní soud jednou konstatoval (usnesení sp. zn. III. ÚS 1706/08 ze dne 19. 2. 2009), dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí směřovat vždy proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku. Právní posouzení skutku ve výroku o vině trestným činem se rozpadá na celou řadu aspektů vyjádřitelných odkazem na konkrétní ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákona. Nejde jen o otázku, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty jednoho či více trestných činů, ale v právní větě musejí dojít vyjádření např. i formy účastenství dle §9 a §10 tr. zák. či vývojových stadií trestného činu ve smyslu ust. §7 a §8 tr. zák. Tyto komponenty právní kvalifikace skutku mají jednotlivě i ve svém souhrnu význam z hlediska míry trestnosti a ukládaného trestu [viz §31 odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c), §34 písm. ch), §34 písm. k), §35 odst. 2 tr. zák.]. V dovolání podaném z výše citovaného důvodu dovolatel tudíž musí brojit proti subsumpci jednání pachatele pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezuje rozsah svého dovolání.
Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tdo 251/2003 vyvodil, že "Provést změny podaného dovolání je dovolatel nepochybně oprávněn, avšak pouze v intencích ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.; rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny ale může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání".
V dané věci Ústavní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel podal prostřednictvím advokáta dovolání (ze dne 17. 4. 2009), jehož důvody opíral o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konkrétní důvody pro podání dovolání spatřoval v tom, že jako důkazy jsou procesně nepoužitelné odposlechy telekomunikačního provozu, v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nezákonnosti samotného zahájení trestního stíhání stěžovatele z důvodu absence popisu subjektivní stránky věci (zavinění) a konečně v tom, že jeho trestná činnost byla posouzena jako trestný čin pokračující spáchaný ve spolupachatelství.
Krajský soud jako soud I. stupně postoupil spis s dovoláním Nejvyššímu soudu až dne 24. 3. 2010. Dne 15. 4. 2010 bylo nově zvoleným obhájcem doručeno nejvyššímu soudu doplnění dovolání. V tomto doplnění stěžovatel opět namítal, že skutek musí být včetně popisu subjektivní stránky popsán již v usnesení o zahájení trestního stíhání, že příkaz k odposlechu byl vydán v době, kdy se proti stěžovateli žádné trestní stíhání nevedlo, a proto jsou procesně nepoužitelné takto získané důkazy, a dále zopakoval argumentaci ohledně pokračujícího trestného činu. O podaném dovolání rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dne 12. 5. 2010. Dovolání ze dne 17. 4. 2009 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s tím, že jako právně relevantní námitky posoudil pouze ty, které se týkaly posouzení jednání stěžovatele jako pokračujícího trestného činu spáchaného ve spolupachatelství. Ostatní námitky označil Nejvyšší soud jako námitky jdoucí mimo dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K dovolání podanému dne 15. 4. 2010 soud pouze uvedl, že bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty podle §265e odst. 1, 2 tr. řádu, a proto se jím nezabýval.
Ústavní soud s ohledem na znění §265f odst. 2 tr. ř., na shora cit. judikaturu Nejvyššího soudu a zmiňované usnesení Ústavního soudu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v případě, že je po skončení zákonem stanovené lhůty k podání dovolání dříve podané dovolání doplněno, povinen zkoumat, zda tímto doplněním byl změněn rozsah a důvody dovolání, a svůj závěr v tomto smyslu odůvodnit ve svém rozhodnutí. Pouze k takovému doplnění, kterým byl po skončení zákonné lhůty změně rozsah nebo důvody dovolání, dovolací soud nepřihlíží.
V případě stěžovatele se dovolací soud omezil toliko na konstatování o opožděnosti doplněného dovolání. I když podle názoru Ústavního soudu v doplněném dovolání nebyl měněn ani rozsah, ani důvody dovolání, důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí však přesto Ústavní soud neshledal. V doplněném dovolání se opakují námitky, které byly uvedeny již v prvním dovolání, argumentace na jejich podporu je pak opět pouze zopakováním argumentace již uvedené s tím, že jedinou právně relevantní námitkou je opět námitka týkající se posouzení trestného činu jako pokračujícího spáchaného ve spolupachatelství. Argumentace k této námitce není však žádným způsobem rozšířena nebo zpřesněna oproti původnímu dovolání, což v konečném důsledku znamená, že dovolací soud, pokud by k doplněnému dovolání přihlížel, by o této námitce rozhodl stejným způsobem, jako je tomu v napadeném usnesení. Za těchto okolností by se případná kasace napadeného usnesení jevila jakou pouhý formalismus a řízení by se tím zbytečně prodlužovalo.
Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soudní a jinou právní ochranu, ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatele na právní zastoupení zaplatí stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu