ECLI:CZ:US:2012:2.US.2373.11.1
sp. zn. II. ÚS 2373/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Langrova 7, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 129/2009-60 ze dne 26. 11. 2009 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 33/2010-106 ze dne 29. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, práva na spravedlivý proces a práva "na shledání viny jen ze zákonných důvodů", garantovaných v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 129/2009-60 ze dne 26. 11. 2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 trestního zákona. Popsané trestné činnosti se dle zjištění soudu prvního stupně stěžovatel dopustil tím, že dne 4. 5. 2009 v době mezi 17.00 hod. a 19.00 hod. v obývacím pokoji rodinného domu v obci H., okres P., fyzicky napadl svoji sestru A. B. tak, že ji chytil pod krkem a bouchal jí hlavou do dveří, přičemž jí vyhrožoval zabitím, a poté, co ho poškozená škrábla do obličeje a podařilo se jí tak vymanit ze sevření, ji shodil na postel, kde ji dvakrát kopl do stehna a uštědřil jí několik facek, když uvedeným jednáním jí způsobil otřes mozku a pohmoždění pravé stehenní kosti, tedy zranění, pro kterážto musela vyhledat lékařské ošetření a podrobit se hospitalizaci a následnému léčení spojenému s omezením v běžném způsobu života do 20. 5. 2009. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 8 To 33/2010-106 ze dne 29. 3. 2011 jako nedůvodné zamítl. Jen pro úplnost, krajský soud tak rozhodl ve věci již podruhé, neboť jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 9. 2. 2010 bylo na podkladě stížnosti pro porušení zákona, podané Ministerstvem spravedlnosti, zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 5/2011 ze dne 15. 2. 2011, a to z důvodu, že jeho rozhodnutí vzešlo z řízení, v němž byla v neprospěch obviněného porušena ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), čl. 38 odst. 2 Listiny a §233 odst. 1 trestního řádu, když veřejné zasedání v odvolacím řízení proběhlo v nepřítomnosti obviněného, pro což nebyly naplněny předpoklady.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a projevil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy. Soud prvního stupně podle stěžovatele nehodnotil důkazy v souladu s v právním státě uznávanými zásadami a procesními postupy, faktickými a logickými rozpory mezi důkazy se zabýval jen povrchně. Stěžovatel v rámci své obhajoby, kterou připomněl v ústavní stížnosti, tvrdil, že výpověď poškozené je v rozporu s lékařskými zprávami. Podle poškozené ji měl stěžovatel chytit pod krkem a mlátit hlavou do trámu dřevěných otevřených dveří, žádné vnější stopy (podlitiny či odřeniny) takovéhoto jednání nebyly ovšem objektivně nalezeny, poškozená dále neuvádí, že by upadla na podlahu či byla v bezvědomí, což je typický příznak otřesu mozku. Rovněž tak nebyly v oblasti pravého stehna poškozené nalezeny vnější stopy po úderu či kopu (podlitina), otok neznámého rozměru a mechanismu vzniku a údajné zhmoždění pravé stehenní kosti samy o sobě dle stěžovatele tvrzení poškozené nepotvrzují, kdy nelze vyloučit jiný původ úrazu. Stěžovatel v návaznosti na uvedené proto shledával v postupu nalézacího soudu, jenž se i přes panující pochybnosti o stanovené diagnóze a fakticitě mechanismu vzniku zranění poškozené, opřel o výpověď poškozené, porušení zásady in dubio pro reo. Soud prvního stupně měl zasáhnout do práva stěžovatele na řádný proces a řádnou obhajobu i tím, že neprovedl stěžovatelem navržené důkazy směřující ke zjištění minulosti poškozené ve vztahu k její věrohodnosti a schopnosti fabulace, a bezdůvodně nevyhověl návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Namísto toho soud ignoroval reálný důkazní stav a odborné otázky řešil bez odborného znaleckého zkoumání, a to dle mínění stěžovatele zcela vadně. Odvolací soud pak tento postup svým rozhodnutím o zamítnutí opravného prostředku aproboval, když se obsahem stěžovatelem podaného odvolání v jednotlivých bodech nezabýval vůbec, toliko se lakonicky ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k předložené ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Prostějově tak učinil podáním ze dne 18. 11. 2011, Krajský soud v Brně podáním ze dne 11. 11. 2011, v nichž oba shodně odkázaly na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo žádné nové skutečnosti ani právní argumentaci, Ústavní soud nepokládal za potřebné je zasílat stěžovateli k replice a při svém rozhodování z nich nijak nevycházel.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.
Patřičné pozornosti ze strany obecných soudů se tak dostalo i hodnocení věrohodnosti výpovědi stěžovatele a poškozené, o jejíž výpověď se obecné soudy opíraly, nemaje, navzdory námitkám stěžovatele, pochybnosti o její pravdivosti, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které tuto výpověď objektivizovaly. Poškozená vytýkané jednání stěžovatele podrobně popisovala shodně již od okamžiku, kdy k němu došlo, a její popis, jak konkrétně jí stěžovatel zranění způsobil, shledávaly obecné soudy za logický a korespondující s obsahem přiložených lékařských zpráv, včetně zprávy z nemocnice, kde byla poškozená sedm dní hospitalizována. I z dalšího jednání poškozené bylo podle obecných soudů zřejmé, že se tato cítí být stěžovatelem ohrožena, když do společného bydliště se již nevrátila, nejprve bydlela u kamarádky, poté si pronajala bydlení jinde, a to i přes to, že je nezaměstnaná a stěžovatel ji finančně podporoval. Co se týče hodnocení osoby stěžovatele, obecné soudy poukázaly na skutečnost, že pro obdobné jednání vůči poškozené bylo proti němu v minulosti již vedeno přestupkové řízení. Za vyvrácené považovaly obecné soudy rovněž stěžovatelovo tvrzení o tom, že je nekonfliktní povahy, zpráva o pověsti z místa bydliště totiž hovořila o úplném opaku.
Pakliže se na základě shora popsaných skutečností obecné soudy přiklonily spíše k verzi poškozené, označujíce ji za reálnou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování, což doprovodily příslušnou argumentací (viz strana 4 rozsudku nalézacího soudu a strana 2 usnesení soudu odvolacího).
Poukazuje-li stěžovatel na to, že se krajský soud nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, je v tomto směru vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže krajský soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu