ECLI:CZ:US:2012:2.US.2385.12.1
sp. zn. II. ÚS 2385/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. I., právně zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody 31, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 EXE 8063/2011ze dne 29. 12. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 40 Co 168/2012-65 ze dne 29. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel nabyl jako dědic po své zemřelé manželce R. I. na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci jednu čtvrtinu z majetku připadajícího do dědictví. V tomto řízení popřeli všichni dědicové ve smyslu ust. §1751 a k o.s.ř. m.j. pohledávku vedlejší účastnice M. L. z titulu nároku na odstupné při skončení pracovního poměru dle ust. §67 ZP ve výši 50 680 - Kč. Důvodem popření byla skutečnost, že věřitelka opírala svoji pohledávku o usnesení Okresního soudu v Olomouci o schválení soudního smíru č.j. 11 606/2009-20 ze dne 10. 2. 2010, ačkoliv v té době již zůstavitelce, která zemřela dne x.y.2010, zbývaly poslední dny života a nebyla již způsobilá k tak závažným právním úkonům zaměstnavatele.
Věřitelka podala proti stěžovateli i ostatním dědicům přímo návrh na exekuci na základě výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Olomouci o schválení soudního smíru. Okresní soud v Olomouci exekuci svým usnesením č.j. 50 EXE 8063/2011-28 ze dne 29.12.2011 nařídil. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání stěžovatele zamítl a usnesení okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že přechod povinnosti z exekučního titulu na jednotlivé dědice ve smyslu ust. §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu a §256 o. s. ř. vyplývá přímo z rozhodnutí o dědictví po R. I. a omezení odpovědnosti dědiců ve smyslu ust. §470 obč. zákoníku má význam pouze pro případné řízení o zastavení exekuce.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zákonem upravený postup v případě uplatňování v dědickém řízení popřených dluhů zůstavitele proti dědicům. Tato úprava logicky propojuje hmotněprávní institut omezené odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele dle ust. §470 obč. zákoníku s procesní úpravou uplatňování takových dluhů v ust. §175 l a k o. s. ř. Jde o ochranu dědice před následně zjištěným předluženým dědictvím. Obecnými soudy posvěcený postup v uvedených rozhodnutích naopak umožňuje naprosto nekoordinované zahajování exekucí proti dědicům pro neuznané, případně jim neznámé dluhy zůstavitele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v projednávané věci.
Ústavní soud není obecně oprávněn zasahovat do samostatného soudního rozhodování, pokud jím nejsou porušena obecná ústavní pravidla a soudní rozhodnutí z nich nevybočuje. Obecné soudy, jak vyplývá odůvodnění napadených rozhodnutí, považovaly vykonávané rozhodnutí za vykonatelné z hlediska požadavku formální i materiální vykonatelnosti. Okresní soud exekuci nařídil, jelikož povinný, na kterého přešly z hlediska exekučního titulu povinnosti zemřelé R. I. k peněžnímu plnění, tuto povinnost ve lhůtě stanové vykonávaným rozhodnutím, která již marně uplynula, nesplnil. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011 č. j. 66 D 606/2010-272 vydané v řízení o dědictví podle části třetí, hlavy páté občanského soudního řádu, je relevantní pro založení pasivní (exekuční) legitimace povinného dědice - J. I. a je relevantním důkazem k prokázání přechodu povinnosti podle exekučního titulu. Usnesení o dědictví v tomto případě není rozhodnutím, na základě kterého by oprávněná mohla mít právo vymáhat pohledávku zůstavitele proti jeho dědicům. Proto je exekučním titulem usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, č. j. 11 C 606/2009-20 a usnesení o dědictví je jen listinou prokazující přechod vymáhané povinnosti z původně povinné na její právní nástupce (ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu). Aplikaci a výkladu příslušných norem ze strany obecných soudů nelze nic vytknout a Ústavní soud neshledal, že by jejich postupem byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Je třeba také zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů, argumentace v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu