ECLI:CZ:US:2012:2.US.2388.12.1
sp. zn. II. ÚS 2388/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, č. j. 29 Cdo 3744/2010-255, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 15 Cmo 219/2009-222, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2009, č. j. 25 Cm 10/2008-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 25 Cm 10/2008-186, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (správci konkursní podstaty úpadce) vyloučení věcí (nemovitostí) blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť kupní smlouva na předmětné nemovitosti uzavřená dne 4. prosince 2006 mezi žalobcem, coby jednatelem a společníkem společnosti KJB Komplex, s. r. o. (pozdější úpadce), a touto společností je ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") absolutně neplatná pro rozpor s §196a odst. 3 a §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). Bylo to z důvodu, že hodnota převáděných předmětných nemovitostí nebyla stanovena na základě znaleckého posudku a přesahuje 1/10 základního kapitálu společnosti (pozdějšího úpadce). Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce nemohl předmětné pozemky nabýt ani v důsledku výměny nepeněžitého vkladu za peněžitý, protože zákonná úprava obchodního zákoníku takovou výměnu vkladů neumožňovala.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 15 Cmo 219/2009-222, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry a konstatoval, že kupní smlouva ze dne 4. prosince 2006 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, č. j. 29 Cdo 3744/2010-255, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by se dalo usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud s poukazem na svoji předchozí judikaturu vysvětlil, že závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu (resp. v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 základního jmění) společnosti je jeho závazkem ze společenské smlouvy. V případě, že zakladatel vklad nesplatí včas, nedochází k zániku závazku splatit vklad, ale závazek trvá dále až do jeho zániku splněním, popř. jiným způsobem (srov. §365 a násl. obch. zák.), a společník jej tudíž může (je povinen) splnit i dodatečně, po vzniku společnosti. Dojde-li ke splacení nepeněžitého vkladu a nabude-li společnost k předmětu vkladu (nemovitostem) vlastnické právo, je z §59, §60 a §196a odst. 3 obch. zák. zcela zjevné, že společnost nemůže pozbýt nabyté vlastnické právo na základě "výměny vkladů" (nepeněžitého za peněžitý). V poměrech projednávané věci přicházela v úvahu pouze kupní smlouva o převodu nemovitostí vložených žalobcem do pozdější úpadkyně, respektující mimo jiné požadavky §196a odst. 3 obch. zák. Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitky, podle níž soudy nezohlednily dobrou víru dovolatele, se kterou uzavíral kupní smlouvu. Jak již Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, dobrá víra sama o sobě (a to ani, kdyby byla u dovolatele dána) k nabytí vlastnického práva k nemovitostem nepostačuje.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje obsah rozhodnutí a vysvětluje, o co opíral svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tedy i samotnou žalobu. Polemizuje se závěrem obecných soudů o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence posudku vypracovaného soudem určeným znalcem. Zdůrazňuje, že se nejednalo o případ převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, který by byl podřaditelný pod §196a obch. zák. Posouzení dané věci obecnými soudy považuje za příliš formalistické a tudíž ústavně nekonformní. Kupní smlouva měla uvádět do souladu stav evidovaný v katastru nemovitostí se stavem, který nastal na základě rozhodnutí rejstříkového soudu (soudy přehlédly skutečnost, že stěžovatel již zaplatil jako jejich hodnotu peněžitý vklad). Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy se vůbec nezabývaly jeho dobrou vírou a to nejen ve vztahu k předmětným nemovitostem, nýbrž ve vztahu k rozhodnutí státního orgánu. Konečně vyjadřuje podiv nad odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, zejména pak nad dovolacím soudem citovanou judikaturou ke splacení nepeněžitého vkladu a pozbytí vlastnictví v důsledku výměny vkladu nepeněžitého za peněžitý, která se dle názoru stěžovatele vůbec na daný případ nevztahuje. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za natolik nespravedlivé, že vedou k porušení jeho ústavně zaručených práv.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Podstatou ústavní stížnosti je především stěžovatelova polemika s právním posouzením věci, aniž by však jeho argumentace byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatel pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů, především pak podřazení věci pod režim §196a odst. 3 obch. zák. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. V dané věci obecné soudy zamítly žalobu s odůvodněním, že kupní smlouva, z níž stěžovatel odvozoval nabytí vlastnického práva, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s §196a odst. 3 obch. zák., neboť hodnota převáděných nemovitostí, která přesahovala 1/10 hodnoty základního kapitálu, nebyla stanovena soudem jmenovaným znalcem jako osobou na společnosti nezávislou. Tento kategorický závěr přitom vychází z kogentního znění příslušného ustanovení a Ústavní soud v něm neshledává nic protiústavního. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy jeho námitkami nezabývaly. Právní názor, který obecné soudy zaujaly, je zcela v souladu s platnou soudní judikaturou, na niž ostatně jako na správnou poukázal rovněž dovolací soud. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou akceptovatelná a předvídatelná a nelze v nich spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyslovuje pochybnosti nad rozhodnutím Nejvyššího soudu. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba stěžovateli připomenout, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Z předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že Nejvyšší soud se vypořádal se stěžovatelem nastolenými dovolacími otázkami a stručně svoje rozhodnutí odůvodnil. Obsahový přezkum vlastního uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání již ale ze strany Ústavního soudu není možný. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu stran posouzení přípustnosti dovolání porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
10. Dále je třeba připomenout, že v případě posuzování přípustnosti nenárokového dovolání je plně v dispozici dovolatele a jeho právního zástupce, zda a nakolik kvalifikovaně vymezí ve svém mimořádném opravném prostředku obecnou právní otázku, kterou by v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu v konkrétní věci bylo možné považovat za otázku po právní stránce zásadně právně významnou a z tohoto důvodu se jí také v rámci dovolacího řízení zabývat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu