ECLI:CZ:US:2012:2.US.2422.11.1
sp. zn. II. ÚS 2422/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky J. S., právně zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 28 Co 167/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn odvoláním stěžovatelky napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2010 čj. 9 C 87/2010 - 35.
Stěžovatelka namítá, že rozsudek soudu odvolacího je nesrozumitelný, pokud jde o hodnocení přiměřenosti částky na výživu stěžovatelky jako neprovdané matky ve výši 1.500,- Kč. Odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje úvahy, z nichž by bylo jednoznačně patrné, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakož i jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozsudku není proto zcela jasné, proč odvolací soud považuje za přiměřený příspěvek na výživu stěžovatelky právě částku ve výši 1.500,- Kč měsíčně, a nikoliv částku vyšší.
Stěžovatelka je toho názoru, že z provedených důkazů vyplynul skutkový stav, který plně prokázal žalobní tvrzení v tom směru, že možnosti a schopnosti vedlejšího účastníka, jakožto žalovaného, jakož i oprávněné potřeby stěžovatelky v daném období odůvodňují přiznání příspěvku na její výživu ve výši uvedené v žalobě, tj. 3.000,- Kč měsíčně.
Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání úroků z prodlení, domnívá se stěžovatelka, že toto rozhodnutí je protiústavní, neboť je v rozporu s ústavním principem rovnosti (čl. 3 odst. 1 Listiny).
Podle názoru stěžovatelky je nárok na příspěvek na výživu podle §95 odst. 1 zákona o rodině majetkovým subjektivním právem, které vzniká oprávněné osobě ex lege, pokud dojde k naplnění hypotézy právní normy obsažené v tomto zákonném ustanovení. Subjektivní právo na příspěvek tedy nevzniká až právní mocí soudního rozhodnutí, kterým je příspěvek oprávněné osobě přiznán. Soudní rozhodnutí zde má tedy deklaratorní a nikoliv konstitutivní charakter. Není tedy pravdou to, co tvrdí odvolací soud ve svém rozsudku, že dlužník k tomu, aby se dostal do prodlení, musí znát výši dluhu a jeho splatnost, to vše vyplývající až z rozhodnutí soudu.
Podle názoru stěžovatelky aplikaci ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku v případě prodlení s placením příspěvku podle §95 odst. 1 zákona o rodině nebrání nic ani z hlediska právního. Ve věci je známo pouze jedno soudní rozhodnutí, které takovou aplikaci občanského zákoníku v případě prodlení s placením výživného výslovně vylučuje, a to nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 399/05.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy (výše příspěvku a nepřiznání úroků z prodlení). Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). O takový případ se v dané věci zjevně nejedná.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jak pro posouzení a určení výše příspěvku na úhradu výživy neprovdané matce, tak i určení doby, od kdy bude tento příspěvek přiznán a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak po věcné stránce logické a vyčerpávající, po formální stránce pak dostatečně srozumitelné.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu