ECLI:CZ:US:2012:2.US.2448.12.1
sp. zn. II. ÚS 2448/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. V. J. a 2. R. J., oba zastoupeni JUDr Alešem Pillerem, advokátem advokátní kanceláře Veselá 237/37, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012 č.j.16 Co 369/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byli zavázání k zaplacení částky 20 007 Kč s příslušenstvím.
Předmětem řízení před obecnými soudy\byl požadavek žalobce - Společenství vlastníků jednotek na zaplacení dlužných úhrad za služby spojené s užíváním bytu, nákladů spojených se správou domu a pozemku a příspěvků do fondu oprav.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009 č.j. 16 Co225/2007 byl zrušen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 1. 2007 mimo jiné proto, že se soud I. stupně jen okrajově a nepřesvědčivě vypořádal s námitkami započtení a promlčení.
Stěžovatelé namítají, že v návazně vydaném rozhodnutí (napadeném ústavní stížností) se okresní soud dopustil týchž pochybení, nevycházel z materiálů ohledně vyúčtování dodaných stěžovateli, opíral se o znalce a přehlédl data podání žaloby, data upřesnění žaloby a dobu promlčení, která je v daném případě dvouletá. Krajský soud v Brně, který rozsudek soudu I. stupně ze dne 30. 6. 2010 jako věcně správný potvrdil, v podstatě popřel své původní rozhodnutí ze dne 7. 10. 2009. Soud se ani nevypořádal s tvrzením, že stěžovatelé nebyli povinni platit jednotlivé platby na účet, který nepatřil žalobci, ale správci, který nevykonával pouze správu domu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Na základě dokazování dospěly obecné soudy k závěru ohledně opodstatněnosti žalované částky. Jejich závěry byly podloženy znaleckým posudkem a v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu byl dostatečně objasněn mechanismus stanovení výše úhrad a jejich vyúčtování a způsob placení. Dle soudu žalobce osvědčil, že částky poukazované stěžovateli byly zohledněny, neboť byly použity vždy na úhradu nejstaršího dluhu (pokud stěžovatelé výslovně neuvedli účel platby). Soud rovněž uvedl, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na započtení částky 4 898,60 Kč. (Stěžovatelé nedoložili doklady o provedených pracích, které ani nebyly schváleny, přičemž do fondu oprav, z nějž jsou poskytovány částky vlastníkům jednotek na účely předem schválené, nepřispívali.) Soud dále rozvedl, a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, proč považoval námitku promlčení za rozpornou s ust. §3 odst. 1 obč. .zák. V této souvislosti zejména zdůraznil postoj stěžovatelů k celé záležitosti a okolnost, že ostatní vlastníci jednotek své povinnosti plní, respektují usnesení Shromáždění vlastníků bytových jednotek a za stěžovatele museli dlužné částky uhradit. Krajský soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, nepřísluší, aby z pozice další odvolací instance znovu přezkoumával opodstatněnost žaloby či dokonce přepočítával správnost žalované částky. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelů, že krajský soud v napadeném rozsudku popřel své závěry z předchozího rozhodnutí. Z podrobného odůvodnění soudu prvního stupně je naopak zřejmé, že tento soud požadavkům odvolacího soudu vysloveným v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2009 vyhověl a své závěry patřičně odůvodnil.
V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům obecných soudů ohledně uložení povinnosti k zaplacení nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu