ECLI:CZ:US:2012:2.US.2497.10.1
sp. zn. II. ÚS 2497/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem advokátní kanceláře Jugoslávská 112/23, Krásná Lípa, proti výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010 sp. zn. 1 Cmo 344/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 38 Cm 204/2004, a to tak, že Vrchní soud zamítl žalobu proti stěžovateli z důvodu promlčení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel se domáhá zrušení výroku III. týkajícího se náhrady nákladů řízení, kterým vrchní soud určil, že žalobce je povinen uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení všech dosavadních stupňů řízení ve výši 100 000 Kč, neboť dle stěžovatele nemělo být ve prospěch žalobce využito moderační právo.
Vzhledem k tomu, že žalobce podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, vyčkal Ústavní soud s projednáním ústavní stížnosti do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Dne 26. 11. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 čj. 23 Cdo 4001/2010- 384, jímž byl ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v plném rozsahu zrušen, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Ústavní soud musel nejprve posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák.); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo usnesením dovolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, není tak řízení před obecnými soudy pravomocně skončené a stěžovatel bude moci k ochraně svých práv, i pokud jde o náklady řízení, uplatňovat procesní prostředky v rámci řízení u obecných soudů. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel i v budoucnu může ústavní stížností napadnout rozhodnutí "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v jeho důsledku byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj