ECLI:CZ:US:2012:2.US.250.12.1
sp. zn. II. ÚS 250/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Orlí 36, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 1 PP 29/2010-46 ze dne 16. 6. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 302/2011-80 ze dne 17. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplňujícím podání právního zástupce stěžovatele ze dne 10. 4. 2012 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z obsahu připojeného spisového materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 1 PP 29/2010-46 ze dne 16. 6. 2011 Okresní soud v Šumperku (dále též "okresní soud") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 10/2005 ze dne 12. 1. 2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 31/2007 ze dne 4. 9. 2007, a to za spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud"), č. j. 2 To 302/2011-80 ze dne 17. 10. 2011 byla posléze podaná stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná.
Dle vyjádření stěžovatele, zahrnutém v ústavní stížnosti, se obecné soudy při svém rozhodování měly dopustit několika pochybení, především procesního charakteru, majících za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran. Stěžovatel poukázal na průběh veřejného zasedání, konaného u okresního soudu, které podle jeho mínění neproběhlo v souladu se zákonem. Dále stěžovatel neměl údajně možnost důkladně a podrobně se seznámit s obsahem znaleckého posudku P. K., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví speciální klinické psychologie, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky uvedené v §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a jeho žádost o podmíněné propuštění zamítly. Konkrétně stěžovatel požádal okresní soud o vyhotovení fotokopie znaleckého posudku a z důvodu zpoplatnění tohoto úkonu i o osvobození od soudních poplatků, pročež o této jeho žádosti nebylo nikdy okresním soudem rozhodnuto, namísto toho stěžovatel obdržel zamítavé rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 10. 2011. Okresní soud se rovněž nijak nevypořádal s návrhem stěžovatele, jenž měl pochybnosti o nepodjatosti do řízení přizvaného znalce, na vypracování revizního znaleckého posudku. V závěru stížnostního návrhu stěžovatel namítl nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ustanoveních §88 trestního zákoníku, je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech opakovaně konstatoval, že ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz). Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily. V rovině ústavně právního přezkumu zůstává k zohlednění toliko hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu) dovozovaného z článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda interpretací příslušných ustanovení nebyly založeny nepřijatelné ústavně právní konsekvence, tj. zda nebyl uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z obecně respektovaných zásad spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatel vyhověl podmínce formální (vykonal polovinu uloženého trestu) a splnil první materiální podmínku stanovenou §88 odst. 1 trestního zákoníku, tj. svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Vyslovily nicméně důvodné pochybnosti o splnění druhé podmínky ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, předpokladu, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Obecné soudy přitom vycházely ze závěru vypracovaného znaleckého posudku, dle něhož je stěžovatel s vysokou pravděpodobností jedinec tzv. psychopaticky strukturovaný, přičemž znalec konstatoval princip manipulace s druhými. U stěžovatele znalec shledal sklony k dramatičnosti a přehánění, v chování ve věznici stěžovatel podle něj preferuje způsob kolaborace, snaží se o bezproblémové vazby na formální rovině, což je u popsaného typu jedinců dost obvyklé. Co se týče odhadu kriminálního potenciálu a kriminální recidivy, vyjádřil se znalec v tom smyslu, že u stěžovatele panuje vysoká pravděpodobnost opakování trestné činnosti typu hospodářské kriminality, pro kterou byl odsouzen. Další pobyt ve výkonu trestu zřejmě nepovede k nějaké změně v jeho postojích či v osobnosti, znalec však nevyloučil, že v případě negativního vyřízení žádosti stěžovatele se tento pokusí změnit své chování, byť vnitřní identifikaci s těmito změnami nelze předpokládat.
S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů, vyjádřený v odůvodnění napadených usnesení, za výsledek libovůle v rozhodování, což by mohlo věc posunout do ústavní roviny.
Smysl podmíněného propuštění není v tom, aby za dobré chování, případně dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu, jímž není jen výchova odsouzeného k řádnému životu, ale i ochrana společnosti před pachateli trestných činů a zabránění jim v dalším páchání trestné činnosti. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Nelze proto obecným soudům vytýkat, že žádost hodnotily ze všech těchto hledisek a pro jejich posouzení nechaly vypracovat znalecký posudek. To, že se v této situaci stěžovatel s obecnými soudy neshoduje v prognóze svého dalšího vývoje a plnění účelu trestu přitom samo o sobě není způsobilé dosáhnout ústavněprávní relevance.
Pokud se jedná o procesní postup obecných soudů, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že v těch stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005, N 129/37 SbNU 629; sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009, N 240/55 SbNU 325). Stejná procesní pravidla lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného (obžalovaného, odsouzeného) je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání) nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů.
V daném případě tato příležitost byla stěžovateli v řízení před prvoinstančním soudem, jakož i v rámci odvolacího řízení poskytnuta. Jak vyplývá z příslušných protokolů založených na čl. 22, čl. 42 až 44, stěžovatel se účastnil veřejného zasedání konaného dne 10. 2. 2011 a dne 16. 6. 2011 u Okresního soudu v Šumperku, kde se vyjadřoval k závěrům znaleckého posudku a kladl velké množství otázek přítomnému znalci. Stěžovateli byly na jeho žádost zaslány oba protokoly ze zmiňovaných veřejných zasedání a bylo mu umožněno seznámit se také s celým spisovým materiálem (včetně znaleckého posudku), a to formou nahlížení do spisu, které proběhlo dne 11. 8. 2011 ve V., kde se stěžovatel v rozhodné době nacházel (záznam na č. l. 64 spisu). Ve světle řečeného se tedy námitka stěžovatele o ze strany obecných soudů nedostatečně vytvořeném prostoru pro přípravu "obhajoby", jinými slovy porušení jeho práva na fair proces a porušení zásady rovnosti stran, jeví jako absolutně irelevantní.
Neobstojí ani námitka stěžovatele, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, jmenovitě revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Nic takového ze spisového materiálu totiž nevyplývá. Stěžovatel dle zjištění Ústavního soudu v průběhu řízení před obecnými soudy návrh na vypracování tohoto důkazu nikdy nevznesl. Z textu přípisu stěžovatele okresnímu soudu ze dne 24. 8. 2011 (založen na č. l. 66 a 67 spisu), ve kterém žádá o vydání rozhodnutí, podle něhož by stát nesl náklady na znalecký posudek, který má v úmyslu předložit soudu druhého stupně, lze toliko dovodit, že stěžovatel mínil předložit vlastní znalecký posudek, nikoliv však, že navrhuje, aby vypracování znaleckého posudku zadal soud. Námitku podjatosti ustanoveného znalce stěžovatel v průběhu řízení též nevznesl.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatotvat, že v postupu obecných soudů neshledal existenci jakéhokoliv pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, svá rozhodnutí, učiněná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, řádně, jasně, srozumitelně a logicky odůvodnily.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu