ECLI:CZ:US:2012:2.US.2523.12.1
sp. zn. II. ÚS 2523/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti S. B., právně zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 23 Cdo 4361/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 č.j. 58 Co 548/2009-160, jehož I. výrokem byl potvrzen zmítavý výrok Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 7. 2009 č.j. 12 C 16/2008-116. Dovolání podala stěžovatelka dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci vymezeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Stěžovatelka založila důvodnost dovolání na nesprávném právním posouzení věci, které spatřovala výlučně v hodnocení právní otázky výkladu ust. §6 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. ve vztahu k hodnocení vážných mozkových nebo duševních poruch po těžkém poranění hlavy, tj. k aplikaci přílohy č. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. položky č. 014 hodnotící poúrazové následky spadající do dvou samostatných medicínských odvětví, a to neurologie a psychiatrie. Jiných právních otázek se dovolání stěžovatelky nedotýkalo.
Dovolací soud založil své rozhodnutí o dovolání na nesprávném právním posouzení jiné právní otázky, a to výkladu ust. §6 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. ve vztahu k aplikaci položek č. 014 a 016 přílohy č. 2 dané vyhlášky. Takovýto postup dovolacího soudu je dle mínění stěžovatelky v rozporu s ust. §242 odst. 3 věta první o. s .ř., dle kterého lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud se dle stěžovatelky věcí zabýval mimo limity své přezkumné činnosti, neboť posuzoval jinou, než stěžovatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu. Dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam s tím, že k dané právní otázce se dovolací soud vyjádřil v rozhodnutí 25 Cdo 759/2005, které představuje sjednocující vodítko a konstantní judikaturu, od níž není důvod se odchýlit
Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí náležitě, srozumitelně a logicky neodůvodnil. Odůvodnění věnoval dovolací soud pouze jeden odstavec, který však nepodává srozumitelné odůvodnění jeho úvahy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud není obecně oprávněn zasahovat do samostatného soudního rozhodování, pokud jím nejsou porušena obecná ústavní pravidla a soudní rozhodnutí z nich nevybočuje. Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), rozhodně nepřísluší stanovit, v jaké konkrétní výši by náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění dle vyhl. č. 440/2001 Sb. měla být přiznána. Obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají dostatečný prostor k úvaze, jak danou věc posoudit. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.
V posuzované věci tedy nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Podstatou celého případu je polemika ohledně možnosti duplicitního použití položky 014 - následky neurologické a následky psychiatrické.
Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; shledal, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektuje a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu, zda v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení podal jasný výklad ohledně použití položky 014 předmětné vyhlášky s tím, že navíc odkázal na svůj judikát sp. zn. 25 Cdo 759/2005. Dle odkazovaného rozhodnutí, jež je dle dovolacího soudu možno vztáhnout i na případ stěžovatelky, platí, že "podle ust. §6 odst. 2 vyhlášky, pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu. Podle položky 014 přílohy č. 2 k vyhlášce se vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy ohodnocují v rozmezí 500 - 3.000 bodů. V daném případě oba znalci ohodnotili ztížení společenského uplatnění podle jedné a téže položky 014 přílohy č. 2. Nejde však o ohodnocení poškození jednoho orgánu podle více různých položek ve smyslu §6 odst. 2 vyhlášky. Protože následky poškození zdraví jsou v případě žalobkyně ohodnoceny podle jedné a téže položky, byť ve dvou lékařských posudcích z různých oborů, počet bodů se nesčítá a položka se započítá pouze jednou". Jestliže dovolací soud vycházel při posuzování otázky zásadního právního významu ze shora uvedeného rozhodnutí, postupoval zcela v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Polemika stěžovatelky s tím, že dovolací soud nepřevzal ke svému rozhodování doslovně jí položenou právní otázku, není důvodná, neboť odůvodnění rozhodnutí zahrnuje argumentaci, z níž je zřejmé dovodit, že výklad stěžovatelky ohledně uplatnění položky 014 nepovažoval Nejvyšší soud v jejím případě za správný.
Shrnutím shora uvedeného lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu