ECLI:CZ:US:2012:2.US.2551.12.1
sp. zn. II. ÚS 2551/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. K., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2012, č. j. 75 C 597/2011-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeném na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně, neboť se jím cítí dotčena v právu na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně tvrdí, že její právní zástupce byl dotčen na právu nebýt podroben nuceným pracím nebo službám ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozsudkem uložil nalézací soud stěžovatelce zaplatit žalobci - obchodní společnosti Solidní finance, uzavřený investiční fond, a. s., částku 1.022 Kč spolu s úrokem z prodlení, a to v měsíčních splátkách po 200 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Rozsudek byl vynesen na základě zjištění, že žalovaná použila ve vymezený den hromadný dopravní prostředek Dopravního podniku města Brna bez platné jízdenky. Žalobce doložil, že je postupníkem pohledávky na základě smlouvy uzavřené s Dopravním podnikem města Brna a o této skutečnosti stěžovatelku vyrozuměl. Stěžovatelka byla o úhradu dluhu sice upomínána před podáním žaloby, leč marně. Proti vydanému platebnímu příkazu podala odpor. V následném řízení však stěžovatelka pohledávku uznala. Soud vyhověl její žádosti o umožnění plnit ve splátkách, a to vzhledem k jejímu umístění ve výchovném ústavu a aktuální povinnosti splácet Dopravnímu podniku města Brna 300 Kč měsíčně za jinou černou jízdu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §150 o. s. ř., jelikož stěžovatelka je zcela bez příjmů a náklady řízení by nebyla schopna platit.
Stěžovatelka namítá, že podání žaloby a vyvolání řízení je důsledkem špatného postupu žalobce. Před zahájením řízení prostřednictvím advokáta žádala společnost Andra Agency, s. r. o., která byla oprávněna zastupovat žalobce v předsoudním jednání, o doložení postoupení pohledávek a o sdělení výše pohledávky. Uvedená společnost však informaci o výši požadované částky - evidentně záměrně - nepodala a žalobce se rychle obrátil s návrhem na soud. I pak navíc byla stěžovatelka připravena dlužnou částku uhradit, odmítala jen požadavek žalobce, postupníka pohledávky, na náhradu nákladů řízení. Předsoudní urovnání tedy zhatil žalobce a stěžovatelka z toho dovozuje, že jí soud měl s odkazem na dikci §143 o. s. ř., přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Odmítl-li soud aplikovat toto ustanovení s argumentem, že žalovanou částku skutečně dlužila, rozhodl nesprávně, neboť v případě takového výkladu by se nedalo použít nikdy. Neúspěšnost je podmínkou použití daného ustanovení, které stojí na zásadě "neuspěl, ale nezavinil". To je přesně situace stěžovatelky. Plnit věřiteli se pokoušela, ale neznala přesnou částku, přičemž on jí tuto informaci odmítl sdělit. Stěžovatelka toto tvrdila již u obecného soudu, ovšem ten její argumentaci oslyšel a ani se s ní nijak nevypořádal. Stěžovatelka se domnívá, že její požadavek na náhradu nákladů řízení je legitimní i proto, že jí právní službu poskytl advokát určený rozhodnutím ČAK, který pro ni sice pracoval zdarma, ale náklady na zastoupení fakticky vznikly, jen je vynaložil advokát. Ten pracuje, jako příslušníci všech ostatních profesí, za peníze, a je-li nucen pracovat zadarmo, je to v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny. Byť šlo o formulářovou žalobu, právní obrana proti ní byla složitá. Daný přístup zakládá sociální nespravedlnost a nerovnost účastníků a jejich advokátů.
Ústavnímu soudu, který není součástí obecné soudní soustavy, nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Nic takového v daném případě nezjistil.
Stran jistiny je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Stěžovatelka navíc, jak dokládá obsah vyžádaného soudního spisu, svou povinnost hradit dlužnou částku uznala a proti požadavku žaloby nijak neargumentovala. Žádala pouze, aby jí bylo umožněno zaplatit dluh ve splátkách, čemuž soud vyhověl. Splátky navíc určil v minimální výši, Ústavnímu soudu tedy není úplně jasné, proč vlastně stěžovatelka nyní výrok ve věci samé napadá.
Stran dalšího napadeného výroku je potřeba vzít v úvahu, že jde pouze o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení bagatelní částky. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Ani případné pochybení obecného soudu nemůže být vzhledem k míře, jakou může být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny. Krom toho i pro přezkum nákladového výroku platí, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem. Je-li stěžovatelčinou stěžejní námitkou, že soud mohl a měl o nákladech řízení rozhodnout dle §143 a nikoliv §150 občanského soudního řádu, staví Ústavní soud do role soudu provádějícího instanční přezkum.
Navíc zde soud neuložil povinnost k náhradě nákladů žádnému z účastníků a advokát byl stěžovatelce určen rozhodnutím ČAK k poskytnutí právní služby bezplatné. Nemusela tedy v daném sporu hradit výdaje ani za své zastoupení. O nějakém dotčení jejích práv, natož základních, tak nemůže být ani řeči. Namítané nucení k bezplatné práci se, kdyby nic jiného, týká advokáta, který není v pozici účastníka řízení. Porušením základních práv jiných osob však stěžovatelka úspěšně v ústavní stížnosti argumentovat nemůže. Navíc poskytnutí právní služby, byť bezplatné, na základě určení ČAK v posuzovaném případě nelze považovat za nucenou práci či službu ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť jde o realizaci ústavního práva na právní pomoc v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, a spadá tudíž do okruhu situací předvídaných čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu