ECLI:CZ:US:2012:2.US.26.12.1
sp. zn. II. ÚS 26/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, se sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, č. j. 25 Cdo 5083/2009-204, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2009, č. j. 44 Co 162/2007-148, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. května 2006, č. j. 11 C 606/2003-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 11 C 606/2003-89, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení 567.000 Kč a vydání stavebního deníku ke stavbě rodinného domu žalobkyně ve Valticích, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za vady zhotoveného díla (stavby domu) odpovídá zhotovitel (stavební firma), s nímž žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo, a nikoliv žalovaná, která na stavbě vykonávala stavební dozor. Ve vztahu ke stavbě bazénu pak soud prvního stupně konstatoval, že nebylo povinností žalované vyřídit pro žalobkyni stavební povolení. Neodpovídá proto za škodu, která žalobkyni vznikla zaplacením pokuty za nepovolenou stavbu. Požadavku na vydání stavebního deníku soud nevyhověl z důvodu, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by stavební deník byl v držení žalované.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č. j. 44 Co 162/2007-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se na základě důkazů provedených soudem prvního stupně ztotožnil s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala, že škoda spočívající ve vadně provedené stavbě domu byla způsobena tím, že žalovaná neplnila své povinnosti stavebního dozoru a neprokázala, že majetková újma jí vznikla v příčinné souvislosti s porušením jakékoliv právní povinnosti žalované. Ohledně vydání stavebního deníku žalobkyně neprokázala, že by byl v držení žalované.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, č. j. 25 Cdo 5083/2009-204, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci spočívá na závěru, že nebyla prokázána povinnost žalované zajistit stavební povolení na stavbu bazénu, a nebylo prokázáno, že žalovaná porušila své povinnosti z titulu funkce stavebního dozoru, nemá hypotetická otázka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti stavebního dozoru a majetkovou škodou stavebníka zásadní právní význam pro rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka poté, co stručně zrekapitulovala obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení před obecnými soudy, se vyjádřila k samotným pochybením, jichž se měly soudy dopustit. V prvé řadě uvádí, že žalovaná porušením svých povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo (neplnění povinnosti stavebního dozoru) umožnila, aby bylo dílo zhotoveno s četnými vadami. Porušením povinností stavebního dozoru došlo ke škodě na majetku stěžovatelky. Předpoklad odpovědnosti přitom spočívá v tom, že žalovaná neupozornila stěžovatelku na chyby dodavatelské firmy, neprováděla zápisy ve stavebním deníku, nepožadovala odstranění nedostatků na stavbě a rovněž nevyřídila stavební povolení pro stavbu bazénu, čímž stěžovatelce vznikla škoda ve výši 25.000 Kč v důsledku pokuty, kterou jí udělil stavební úřad. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že závěry obecných soudů ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti jsou v rozporu se zákonnými ustanoveními §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) a v důsledku jejich nerespektování došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že soudy nerozlišily dva různé právní vztahy - vztah mezi stěžovatelkou jako objednatelkou a zhotovitelem (stavební firmou), a vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou (stavebním dozorem). Jelikož žalovaná své povinnosti řádně nesplnila, znemožnila stěžovatelce reklamovat vady díla, v důsledku čehož vznikla stěžovatelce majetková újma.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Obsahem ústavní stížnosti je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka ovšem svůj protichůdný názor nevybavuje jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a zejména právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
9. Stěžovatelka pouze namítá nesprávné posouzení splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák., přičemž tvrdí, že žalovaná jako stavební dozor na stavbě stěžovatelky porušením svých povinností odpovídá za vzniklé vady díla a další škodu spočívající v nutnosti zaplatit sankci za stavbu bazénu bez stavebního povolení. S těmito argumenty se však soud prvního stupně i odvolací soud řádně vypořádaly a Ústavní soud nemá proti jejich závěrům žádné výhrady. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak už Ústavní soud vůbec nemůže zasáhnout, neboť stěžovatelka svým dovoláním v podstatě žádnou otázku zásadního významu, pro kterou by se mohl Nejvyšší soud jejím dovoláním zabývat, nevymezila. Je přitom věcí Nejvyššího soudu, jak posoudí otázku přípustnosti dovolání a Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence zasahovat.
10. Ústavní soud závěrem podotýká, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním procením prostředku k ochraně práva, ač to §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu předpokládá. Ústavní soud však již nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad podání, neboť si toto rozhodnutí mohl opatřit z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu (dostupné na adrese http://www.nsoud.cz).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu