ECLI:CZ:US:2012:2.US.2635.12.1
sp. zn. II. ÚS 2635/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou advokátní kanceláře Budečská 5, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 16 C 156/2009-35 ze dne 2. 2. 2010, Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 329/2010-62 ze dne 15. 9. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, č.j. 26 Cdo 541/2011-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel po žalovaných domáhal zaplacení částky 140 325 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o částku představující úhradu za užívání bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl na základě částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu 1. stupně co do částky 77 400 Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; ve výroku o věci samé co do částky 62 865 Kč s příslušenstvím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel namítá, že postupem soudů obou stupňů nebyly respektovány základní zásady dokazování, neboť soudy nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a k důkazům, které byly obsaženy ve spise a provedeny. Soud prvého stupně se s některými důkazy nevypořádal vůbec a odvolací soud se s některými vypořádal strohým konstatováním, že s odlišným názorem stěžovatele nelze souhlasit. Jedná se především o námitku, že stěžovatel po celou dobu platí veškeré náklady a žalovaní předmětný byt užívají a neplatí nájemné ani jiné poplatky související s užíváním bytu. Tuto skutečnost nikdo nezpochybňuje, jde jednoznačně o bezdůvodné obohacení, avšak soudy se zabývaly zcela jinou, nesouvisející věcí. Oba soudy hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně a vykládaly je pouze ve prospěch žalovaných.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele byl nedostatek věcné aktivní legitimace. Stěžovatel totiž neunesl důkazní břemeno o svém právu k bytu, ze kterého dovozuje povinnost žalovaných k zaplacení jím požadované částky. Své tvrzení, že je nájemcem předmětného bytu na základě smlouvy o užívání bytu se členem družstva, nedoložil; předložil pouze evidenční listy, které nejsou důkazem o tvrzeném nájemním či jiném jeho právu k bytu, ale jsou pouze podkladem pro výpočet nájemného a záloh na služby s užíváním bytu spojené.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí, že by požadavku soudu na prokázání aktivní legitimace vyhověl a doložil, že v řízení o určení povinnosti na žádané plnění je subjektem, jemuž svědčí právo, které je předmětem řízení.
Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že soudy se v projednávaném řízení zabývaly jinou, nesouvisející věcí a nikoliv otázkou dlužné úhrady za užívání bytu, neboť prvotním předpokladem úspěšnosti uplatněného nároku je, že žalobce (stěžovatel) je vlastníkem, nájemcem či má jiné obdobné právo k bytu, které ho opravňuje k jeho užívání. Pokud stěžovatel aktivní legitimaci neosvědčil, nebylo namístě, aby soudy prováděly dokazování ohledně dlužné částky, její výše a povinnosti žalovaných k jejímu zaplacení.
Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování jsou pouze povšechné a obecné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z vlastní iniciativy přezkoumával řízení u obecných soudů a zjišťoval, zda nedošlo v souvislosti s dokazováním ke konkrétnímu porušení práva stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neosvědčil aktivní věcnou legitimaci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu