ECLI:CZ:US:2012:2.US.2660.11.1
sp. zn. II. ÚS 2660/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele M. S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Dr. Davida Bechera 1177/26, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 6 Ntd 10/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a zákonného soudce.
Stěžovatel podal dne 14. 3. 2011 u Městského soudu v Praze návrh na odnětí věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 48 T 9/2004 Městskému soudu v Praze a její přikázání jakémukoliv krajskému soudu v České republice. Návrh na delegaci stěžovatel podal z důvodu zamýšleného podání návrhu na obnovu řízení dle §277 odst. 1 tr. řádu. Návrh odůvodnil tím, že byl v minulosti odsouzen za to, že se vydával za falešného soudce Městského soudu v Praze, přičemž společně s ním byly trestně stíhány dvě zaměstnankyně uvedeného soudu a podezřelými osobami byli také někteří soudci uvedeného soudu. Svým trestním jednáním tak stěžovatel poškodil dobrou pověst tohoto soudu a ve veřejnosti vzbudil dohady o možném uplácení jeho soudců, což bylo konstatováno také Vrchním soudem v Praze v usnesení pod sp. zn. Ntd 62/2003. S ohledem na tyto skutečnosti má stěžovatel za to, že se u Městského soudu v Praze nestranného a spravedlivého posouzení jeho věci.
Porušení práva na zákonného soudce je stěžovatelem spatřováno v tom, že ve věci delegace nejednal Nejvyšší soud, ačkoliv se stěžovatel domáhal odnětí věci Městskému soudu v Praze a přikázání jakémukoliv krajskému soudu, tedy jakéhokoliv soudu jak v obvodu Vrchního soudu v Praze, tak v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Podle §25 tr. řádu o návrhu na delegaci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízený. Dle ustanovení §25 tr. řádu měl ve věci jednat oběma soudům nadřízený soud, kterým je v dané věci Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vydal Vrchní soud v Praze, bylo porušeno základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.
Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, nález č. 15, str. 101).
Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08, prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. nález III. ÚS 232/95).
Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08, sp. zn. II. ÚS 3316/09) současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. tr. řádu. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. řádu a dále o postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu.
V dané věci stěžovatel v souvislosti s předpokládaným návrhem na obnovu řízení podal u Městského soudu v Praze návrh na odnětí trestní věci Městskému soudu v Praze a její přikázání "jinému krajskému soudu v České republice".
Podle §25 tr. řádu, který pojednává o odnětí a přikázání věci, může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. K otázce možného návrhu na delegaci z hlediska ust. §25 tr. řádu je nutné především uvést, že k takovému návrhu je oprávněn také účastník řízení, kterým nepochybně je obviněný, obžalovaný a v rámci řízení o obnově i odsouzený. Nutno ovšem podotknout, že pokud řízení o obnově nebylo dosud vůbec zahájeno, nelze se ani domáhat delegace věci jinému soudu. Tento důvod byl také stěžejním pro zamítnutí stěžovatelova návrhu pro jeho předčasnost.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že k projednání návrhu nebyl Vrchní soud v Praze příslušný, je třeba poznamenat, že o každém návrhu na delegaci musí rozhodnout soud, který je k takovému postupu kompetentní. Z hlediska §25 tr. řádu je v případě návrhu na delegaci takovým soudem ten, který je společně nadřízen soudu ke kterému směřuje návrh na odnětí věci a soudu, který je navrhován, aby věc převzal. Vzhledem k tomu, že soudem, kterému měla být věc odňata, byl Městský soud v Praze, a soud, kterému měla být věc naopak přikázána, nebyl v návrhu stěžovatele nikterak specifikován, nelze dospět k závěru, že by Vrchní soud v Praze byl v rozhodování o návrhu nepříslušný. Z logiky věci plyne, že jeho případná nepříslušnost by mohla být řešena až ve chvíli, kdy by věc skutečně delegoval jinému krajskému soudu, a to v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Pokud tedy ve věci návrhu na delegaci dle §25 tr. řádu rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tento návrh zamítl zejména proto, že žádné řízení o obnově v dané chvíli neprobíhalo, tedy pro jeho předčasnost, nedošlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu