ECLI:CZ:US:2012:2.US.270.12.1
sp. zn. II. ÚS 270/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MUDr. E. U., zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem advokátní kanceláře Smetanova 17, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 37 Co 96/2008 ze dne 16. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Blansku č.j. 10 C 1239/2004-105 ze dne 23. 10. 2007 tak, že odvolací soud ve výroku označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce za finanční úhradu stěžovatelce a druhé žalované a znovu rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem rozhodl v rozporu s ustanovením §142 odst. 1 obč. zák., když při interpretaci tohoto zákonného ustanovení postupoval natolik extrémně, že napadeným rozhodnutím porušil její ústavně garantovaná práva. (Zejména uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k velikosti spoluvlastnických podílů, nezabýval se výší stanovených náhrad, nezjišťoval možnost žalobce vyplatit stanovenou náhradu, neposuzoval možnost žalobce financovat jím deklarovanou revitalizaci pozemků a dovolací soud neposoudil správně důkazní povinnost stěžovatelky.)
Ústavní soud nejdříve zjišťoval, zda byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), přičemž zjistil, že se jedná o návrh nepřípustný.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
O takový případ se v projednávané věci právě jedná. Stěžovatelka se svým návrhem, jak je zřejmé z návětí a petitu, domáhá zrušení pouze rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Ve věci však rozhodoval meritorním rozhodnutím i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, čj. 22 Cdo 5265/2009, zamítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání bylo přípustné ze zákona, neboť se jednalo o dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném do novely provedené zák. č. 7/2009 Sb. (rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé). Nejvyšší soud se tedy věcně zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem a jeho rozhodnutí tak zahrnuje i hodnocení námitek, nyní znovu uplatněných v ústavní stížnosti, které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí Nejvyššího soudu nezávislému, posouzení.
V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání, jehož přípustnost byla dána přímo ze zákona a stěžovatelka jej uplatnit musela, zamítnuto. Ústavní soud je přitom petitem návrhu vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v obsahu ústavní stížnosti zmiňuje i nesprávnost rozsudku Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze pro úplnost a nad rámec aplikovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu dodává, že argumentace předložená stěžovatelkou v ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry obecných soudů. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Takto pojatou argumentací, která staví Ústavní soud do role další odvolací instance, by se však Ústavní soud, jenž je výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy další instancí v systému všeobecného soudnictví, ani soudem nadřízeným obecným soudům, nemohl zabývat. (Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", umožňuje, ještě před věcným posouzením, posoudit přijatelnost návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.)
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj