ECLI:CZ:US:2012:2.US.2724.11.1
sp. zn. II. ÚS 2724/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 3 Tdo 512/2011-21 ze dne 20. dubna 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 65/2010 ze dne 18. srpna 2010, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 1 T 3/2010-578 ze dne 25. května 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy i ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo ze strany soudů k uplatnění státní moci mimo meze, které jim dává zákon, v tomto případě dříve platný trestní zákon a platný trestní řád.
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. e) dříve platného trestního zákona (dále jen "tr. zák.") na tom skutkovém základě, že (zkráceně podáno) v chatě č. 17 v chatové oblasti zvané Zahrádky v Chabičovicích, okres Český Krumlov, v době nejméně od 17.00 hodin dne 11. 9. 2009 do 04.00 hodin dne 12. 9. 2009 úmyslně rukou nebo jiným předmětem napadl nezletilou Evu (jedná se o pseudonym), dceru své družky M. M., které způsobil rozsáhlá zranění, jimž později i přes poskytnutou kvalifikovanou lékařskou péči podlehla. Za to byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu krajský soud stěžovateli uložil povinnost nahradit způsobenou škodu, a to v částkách a osobám podrobně specifikovaným ve výrokové části předmětného rozsudku, přičemž poškození byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, jímž napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Poté nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody na třináct let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Rozhodnutí odvolacího soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, které zároveň směřovalo i proti pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatel svůj mimořádný opravný prostředek de facto nezaložil na "hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely". Jeho námitky proto dle dovolacího soudu nebylo lze pod shora uvedený dovolací důvod podřadit. Poněvadž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by byl napadené rozhodnutí věcně přezkoumával.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatel stížností, v níž uvádí, že již v podaném dovolání k Nejvyššímu soudu uváděl zásadní skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí o porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy se v rámci hodnocení provedených důkazů nevypořádaly se všemi pochybnostmi, které by mohly eventuálně svědčit v jeho prospěch a zejména pak odmítly provedení navrhovaného doplnění dokazování, které dle něj mohlo nepochybně přispět k úplnému objasnění věci. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které se řadí mezi základní práva občana, a tudíž je svojí podstatou právem hmotněprávním. Stěžovatel se prý nemůže ubránit pocitu, že porušením základních zásad trestního řízení obecnými soudy, konkrétně ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, když nebyly řádně přezkoumány všechny podstatné okolnosti svědčící v jeho prospěch, resp. "nedůvodné odmítnutí navrhovaného doplnění dokazování", šlo o projev libovůle v rozhodovacím procesu soudů.
Svoji argumentaci podepřel vlastními vývody stran provedeného dokazování. Nalézací soud dle jeho názoru hledal motiv, pohnutku a neobjektivním a nedůsledným hodnocením zejména znaleckého posudku z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie dospěl k závěru o "hostilním" postoji stěžovatele k poškozené. Celá řada dalších důkazů prý však svědčí o opaku, a to včetně výpovědi matky poškozené i babičky poškozené, což stěžovatel ve svém návrhu podrobněji rozvádí. Stěžovatel také poukazuje na to, že soud prvého stupně opřel své rozhodnutí také o znalecký posudek z oboru soudního lékařství, který dle něj ale vyznívá tak, že "koresponduje s popisem události navrhovatelem", přičemž z výpovědi znalce mělo vyplynout, že k zraněním, v jejichž důsledku poškozená zemřela, mohlo dojít i pádem ze schodů. V této souvislosti stěžovatel polemizuje se závěry soudu prvního stupně, který prý verzi vzniku smrtelných zranění pádem poškozené ze schodů odmítl na základě "nedůvodné a nepřesvědčivé argumentace".
Stěžovatel dále brojí proti postupu odvolacího soudu, který nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o další podrobnější výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť byl přesvědčen o tom, že k některým závěrům nalézacího soudu by se mohli znalci vyjádřit a zejména by mohli a měli blíže specifikovat násilí, které mělo působit na oblast hlavy poškozené a přivodit jí smrtelné zranění. Vrchnímu soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval jinou možnou variantou vzniku nitrolebních poranění poškozené. Pokud pak přijal závěry nalézacího soudu, tak měl podle přesvědčení stěžovatele alespoň důkladněji řešit i otázku subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu vraždy. Na závěr své stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě pokládá za nutné konstatovat, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v předpisech jednoduchého práva měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud v Českých Budějovicích dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel převážně polemizuje se závěry obecných soudů, a to především v rovině skutkových okolností, aniž však přidává této polemice jakýkoli ústavněprávní rozměr. Přezkum námitek týkajících se skutkových okolností s ohledem na to, co bylo vyloženo v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť ten nepředstavuje další přezkumnou instanci v rámci trestního řízení.
Jedinou ústavněprávně relevantní námitkou je tak výhrada stěžovatele, že obecné soudy (konkrétně soud odvolací) nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o další podrobnější výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které ovšem Ústavní soud z následujících důvodů přisvědčit nemůže. Vrchní soud zcela zřetelně uvedl, proč návrhu stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl. Na str. 4 odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že pokud jde o rozsah dokazování v tomto směru, je nutno konstatovat, že znalci z odvětví soudního lékařství byli v hlavním líčení ke stvrzení závěrů svých znaleckých posudků podrobně slyšeni a obhájci i stěžovateli bylo umožněno klást jim k objasnění věci jakékoliv otázky, jež považovali za podstatné, popř. se k jednotlivým tvrzením znalců vyjádřit, přičemž tohoto svého práva ostatně i využili. Proto odvolací soud neshledal požadavek stěžovatele na doplnění dokazování opětovným výslechem těchto znalců oprávněným.
Stejnou námitku vznesl stěžovatel také ve svém dovolacím návrhu. Nejvyšší soud k ní podotkl (viz str. 6 a násl. napadeného usnesení), že "v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů". Dovolací soud dále zdůraznil, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Nejvyšší soud uzavřel, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dovolací soud v této spojitosti poukázal na to, že z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu nebo §134 odst. 2 téhož zákona, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08. Tento požadavek dle Nejvyššího soudu napadený rozsudek soudu druhého stupně splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 4 uvedeno, z jakých důvodů považoval odvolací soud dovolatelem navrhovaný další výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, za nadbytečný.
Z uvedeného je patrné, že obecné soudy se touto námitkou stěžovatele zabývaly více než dostatečně, přičemž srozumitelně ozřejmily, proč námitka stěžovatele nemůže za daného stavu dokazování obstát.
Protože stěžovatel ve své stížnosti již žádné další ústavněprávně relevantní výtky nevznesl, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu