ECLI:CZ:US:2012:2.US.2772.11.1
sp. zn. II. ÚS 2772/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. M., zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Cihelní 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 č. j. 33 Cdo 1370/2011-586, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 64 Co 198/2009-477 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 13 C 41/2000 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka uzavřela se žalobkyní IREKO stavební s. r. o. dne 6. 7. 1998 smlouvu o dílo, jíž se žalobkyně zavázala pro ni provést stavební práce dle projektu. Žalobkyně dílo provedla s vadami, proto stěžovatelka zadržela dle smlouvy pozastávku na odstranění vad a nedodělků v částce 255 666,40 Kč. Stěžovatelka uplatnila dopisy u žalobkyně vady, které měly být odstraněny. Vady posléze nechala jiným subjektem na vlastní náklady opravit. Žalobkyně uznala vady pouze ve výši 55 736,10 Kč a dopisem ze dne 31. 5. 1999 od smlouvy odstoupila. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žalobkyni zbývající část neuhradila, podala žalobkyně žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni 132 116,40 s příslušenstvím a současně zamítl žalobu co do částky 67 813,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze následně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 132 116,40 Kč potvrdil, ve výroku o příslušenství pohledávky a ve výrocích o nákladech řízení a nákladech státu jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, a to v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (t. j. ohledně částky 132 116,40 Kč), které Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání podala proto, že je přesvědčena, že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 29. 6. 1999 byla nesprávně právně posouzena. Dovolání dle jejího mínění nesměřovalo pouze proti skutkovým zjištěním, ale proti nesprávnému právnímu posouzení.
Následně stěžovatelka opakuje svoji předchozí procesní obranu, přičemž zejména poukazuje na nedostatky znaleckého posudku Ing. J. B., který se vůbec nezabýval znaleckým posudkem Ing. M. B., a neohodnotil vady, které byly z tohoto posudku zřejmé. Soud prvního stupně dle jejího názoru tento důkaz opominul a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu nebyl podkladem pro jeho rozhodnutí. Touto skutečností se nezabýval ani odvolací soud. Soudu prvního stupně dále vytýká, že jeho konečné rozhodnutí nemá oporu v žádném z provedených důkazů ani ve znaleckém posudku. Soud vycházel z částky orientačně určené stěžovatelkou, pokud jde o vyčíslení vad, nezabýval se tím, že bylo pouze částečné. Stěžovatelka v řízení podrobně specifikovala veškeré vady a nedodělky, předložila listinné důkazy a navrhovala svědky, kteří by rozsah vad potvrdili. Soud však vady nevzal v potaz a návrhy důkazů nepřipustil. Stěžovatelka je též přesvědčena, že soud nesprávně právně kvalifikoval listinu ze dne 29. 6. 1999, již považoval v rozporu s jejím obsahem za dohodu o předání díla. Odůvodnění soudu dle stěžovatelky postrádá řádnou argumentaci. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se rovněž nezabýval skutečnostmi, které opakovaně namítala, pouze bez odůvodnění převzal právní závěry soudu prvního stupně. Ze žádného z rozhodnutí rovněž není patrno, jaké konkrétní vytýkané vady soud vzal za oprávněné a jaké nikoliv.
Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V projednávaném případě se stěžovatelka petitem domáhá zrušení celých rozsudků soudů obou stupňů, jakož i usnesení dovolacího soudu. Nicméně v odůvodnění ústavní stížnosti brojí výhradně proti výroku (resp. jeho části) rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu, jímž bylo žalobě vyhověno (tj. ohledně částky 132 116,40 Kč) a jehož se též týkalo dovolání, od něhož též odvíjí lhůtu k podání posuzované ústavní stížnosti. Právě v tomto rozsahu však s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a na princip subsidiarity ústavní stížnosti může být její návrh způsobilý k věcnému projednání u Ústavního soudu. Ve vztahu ke zbývající části je pak nutno posoudit ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, neboť směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství pohledávky a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak v tomto případě nebylo pravomocně skončené a stěžovatelka mohla k ochraně svých práv dále uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci, případně napadnout ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v této věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v jeho důsledku byly porušeny její ústavně zaručené základní práva nebo svobody. Pouze pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta (ohledně částky 67 813,90 Kč s příslušenstvím), tedy ve věci samé bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, a stěžovatelka jej proto ani nenapadla odvoláním, není důvod ústavní stížnosti ani věcně dán.
Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížnost ve vztahu ke shora vymezeným částem výroku I. rozsudku soudu prvního stupně i výroku odvolacího soudu a k usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a posléze rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V tomto směru Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení nezjistil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Argumentací, která převážně zůstává v rovině podústavního práva, se přitom již dostatečně zabýval odvolací soud a adekvátně se s ní vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo uvedeno, nepřísluší.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, soud prvního stupně na základě získaných důkazů dospěl k závěru, že mezi účastníky je sporný pouze rozsah vad díla, který však v podstatě nelze přesně prokázat, a to ani na základě výpovědi osob přítomných při provádění díla nebo po jeho skončení či jiných důkazů, a nebyl určitelný již v době podání žaloby, vzhledem k tomu, že stěžovatelka již v roce 1999 vady nechala na své náklady odstranit. Soudy obou stupňů proto v dané situaci zadržovanou pozastávku ponížily o částku ve výši 123 550 Kč odpovídající odhadu ceny vad a nedodělků uvedenému v prvním z dopisů stěžovatelky žalobci a přiznaly žalobci právo na zaplacení částky 132 116,40 Kč. Přitom vycházely z obsahu zápisu z jednání mezi účastníky ze dne 29. 6. 1999, které dle jejich názoru je obsahově dohodou účastníků o způsobu řešení nastalé situace a v němž se také mimo jiné uvádí, že stěžovatelka uplatňuje vady díla v celkové výši cca 123 000 Kč a že žalobkyně tyto vady co do důvodu uznává.
Ústavní soud má za to, že dokazování v předmětném řízení se uskutečnilo v intencích občanského soudního řádu. Na jeho základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který soudy ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva tím, že by některé důkazy byly získány v rozporu s procesními předpisy či svévolně hodnoceny. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč další důkazy, včetně těch, které navrhovala stěžovatelka, neprovedl. Pokud jde o námitku týkající se znaleckého posudku Ing. M. B., stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom smyslu, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl, proč tento důkaz nebyl podkladem pro jeho rozhodnutí. Důvody, pro které soudy ze znaleckého posudku nevycházely, jsou však dle mínění Ústavního soudu z obou napadených rozsudků soudů seznatelné a vyplývají z logiky předmětných rozhodnutí. Nejedná se tedy o nedostatek, který by svou intenzitou zakládal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Pochybení, jež by měla za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nelze vytknout ani odvolacímu soudu. Soud sice na argumentaci obsaženou v odvolání reagoval stručně, s podstatou námitek stěžovatelky se dle názoru Ústavního soudu přiměřeným a z hlediska ústavního akceptovatelným způsobem vypořádal. Zde je namístě též připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ukládá soudům povinnost odůvodnit jejich rozhodnutí, nelze jej však chápat tak, že by vyžadoval detailní odpověď na každý argument (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. dubna 1994 č. 16034/90, bod 61). Stěžovatelka totiž od počátku staví svoji argumentaci na odlišném výkladu ujednání účastníků, o němž byl pořízen zápis dne 29. 6. 1999. Odvolací soud se však s jejími tvrzeními neztotožnil a svůj odlišný právní názor i srozumitelně vysvětlil. Za této situace pak již bylo bezpředmětné, aby se v odůvodnění podrobně zabýval jednotlivými argumenty, které pro jeho posouzení dané věci neměly význam.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené rozsudky, které ve svém souhrnu objasňují, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny, a které předpisy byly ve věci aplikovány, byly nedostatečně odůvodněny. Právní závěr, který je v nich vyjádřen, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
K usnesení dovolacího soudu lze jen pro úplnost poukázat na ustálenou judikaturu, dle níž Ústavní soud zásadně nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu, zda v konkrétní věci rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, že Nejvyšší soud považoval námitky vznesené v dovolání za polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nepovažoval je z řádně a srozumitelně vyložených důvodů za zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem. Své závěry přitom podložil vlastní judikaturou.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy v dané věci nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatelka neprokázala porušení práva na spravedlivý proces, jehož se u Ústavního soudu dovolává. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry v rozsudcích vyslovenými, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu