ECLI:CZ:US:2012:2.US.2776.12.1
sp. zn. II. ÚS 2776/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Lázně Františkovy Lázně, a. s., se sídlem Jiráskova 23/3, 351 01 Františkovy Lázně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kosnarem, advokátem, se sídlem Sady Pětatřicátníků 26, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2012, č. j. 23 Cdo 872/2011-487, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 5 Cmo 336/2009-378, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2008, č. j. 43 Cm 59/2005-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo v rámci práva na spravedlivý proces k porušení ústavních imperativů vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Ústavy České republiky.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 43 Cm 59/2005-209, uložil žalované (stěžovatelce), aby zaplatila žalobkyni částku 8,227.693 Kč s 3% úrokem z prodlení od 13. listopadu 2004 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997-136, které se týkalo stejných účastníků a vycházelo z obdobných okolností, resp. právních vztahů (žalobkyně měla pro žalovanou obstarat nákup akcií), byla žaloba, jíž se nynější žalovaná domáhala po nynější žalobkyni zaplacení částek sestávajících ze smluvní pokuty (5,000.000 Kč) a náhrady škody (2,427.740 Kč s příslušenstvím), zamítnuta. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním řízení bylo žalobě nejprve vyhověno (pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č. j. 5 Cmo 390/2002-136), převedla nynější žalobkyně uvedené částky spolu s přiznanými náklady řízení ve výši 799.953 Kč na účet nynější žalované. Poté však byl rozsudek Vrchního soudu v Praze k dovolání nynější žalobkyně zrušen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, č. j. 32 Odo 4/2004-177) a v následném řízení byla žaloba na zaplacení výše uvedené částky zamítnuta (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 5 Cmo 156/2005-233, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, č. j. 32 Odo 1007/2006-262).
3. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném řízení se pak žalobkyně po žalované domáhá vrácení výše uvedených uhrazených částek spolu s uhrazenými náklady řízení (celkem ve výši 8,227.693,-Kč s 3% úrokem z prodlení) z titulu vydání bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť žalobkyně plnila bez právního důvodu (co se týče 7,427.740 Kč), resp. z důvodu, který odpadl (ohledně nákladů řízení ve výši 799.953 Kč). Žalovaná svoji obranu stavěla na tom, že došlo k započtení žalobkyní uhrazené částky na náhradu škody, která žalované měla vzniknout v důsledku porušení závazku ze strany žalobkyně ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 31. ledna 1995 týkající se obstarání akcií. Žalovaná si musela tyto akcie obstarat jiným způsobem, přičemž obstarateli (společnost MARION International) musela uhradit částku (provizi) ve výši 8,192.000 Kč, což je výše škody, kterou uplatňovala k započtení. Procesní obranu žalované však obecné soudy neshledaly důvodnou, neboť úhrada provize sjednané ve smlouvě s obstaratelem ze dne 19. prosince 1994 tedy není škodou ve smyslu §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ale plněním, k němuž se žalovaná zavázala dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost, jejíž porušení jí je vytýkáno, a proto žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vyhověly. Závěry soudu prvního stupně byly potvrzeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 5 Cmo 336/2009-378.
4. Následné dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2012, č. j. 23 Cdo 872/2011-487, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řešení jednotlivých otázek vymezených dovolatelkou je úzce vázáno na projednávaný případ a nesplňuje kritérium obecného významu pro soudní judikaturu. Dovolatelka v převážné míře polemizuje se závěry vyplývajícími z řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/97, v němž se nynější žalovaná domáhala po nynější žalobkyni zaplacení částky 7,427.740 Kč, kterou převedla v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí jako zálohu na nákup akcií na nynější žalobkyni, a kterou byla žalobkyně povinna po zániku závazku vrátit žalované. Tato žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť soudy dovodily, že právo nynější žalované zaniklo v důsledku započtení pohledávky nynější žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5, 000.000 Kč a náhrady škody ve výši 2,427.740 Kč. K tomu dovolací soud uvedl, že závěry vyplývající z předchozích rozhodnutí jsou jak pro účastníky řízení, tak pro soudy závazné a nemohou být v tomto řízení přezkoumávány. Jako neopodstatněné shledal Nejvyšší soud i další dovolatelkou nastolené otázky, které se týkaly převážně právního posouzení věci a v nichž dovolatelka spatřovala otázky zásadního právního významu. Co se týče námitky, že stěžovatelce byla znemožněna účast na odvolacím řízení, neboť jednání konaného dne 20. října 2010 se účastnil bývalý člen představenstva, který již nebyl oprávněn stěžovatelku zastupovat, dovolací soud konstatoval, že tato námitka představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k němuž nelze (až na výjimky, která však v daném případě nenastaly) při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet.
II.
5. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a jednotlivá rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítá, že jí byl znemožněn přístup k dovolacímu i odvolacímu soudu. Za nesprávné považuje posouzení nepřípustnosti dovolání z důvodu nesplnění kritéria obecného významu pro soudní judikaturu. Vyjádřila přitom přesvědčení, že úkol dovolacího soudu spočívající ve sjednocování judikatury by neměl převažovat nad ochranou subjektivních práv účastníků řízení. Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v tom, zda obecné soudy aplikovaly rozhodné podústavní právo v souladu s ústavními požadavky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že řešení otázek, které v dovolání vymezila, není vázáno pouze na projednávaný případ. Tvrzení dovolacího soudu v tomto směru považuje za ryze účelové.
6. Stěžovatelka se opakovaně vrací k řízení vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997, které předcházelo řízení stávajícímu a v této souvislosti pak k zejména oběma rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v rámci tohoto řízení (rozhodnutí ze dne 30. září 2004, č. j. 32 Odo 4/2004-177, a na ně navazující rozhodnutí ze dne 28. srpna 2006, č. j. 32 Odo 1007/2006-262). Tato rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nezákonná a stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž obsáhle rozebírá, v čem jsou tato rozhodnutí včetně na ně navazující usnesení Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 839/06) překvapivá a vadná. Na závěry, vyplývající z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997, včetně argumentace obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu, reagovala stěžovatelka ve stávajícím řízení svojí procesní obranou, když proti žalované částce započetla svůj nárok na náhradu škody. Tuto procesní obranu vystavěla v domnění, že i v tomto případě budou soudy vycházet z obdobných názorů a v rámci spravedlivého řízení jí vyhoví, což se však nestalo.
7. Stěžovatelka dále namítá, že jí byla znemožněna účast na odvolacím řízení, neboť jednání, které se konalo dne 20. října 2010, se účastnil bývalý člen představenstva, který již nebyl oprávněn stěžovatelku zastupovat. Odvolací soud pak na základě provedeného dokazování dospěl k závěrům ohledně neexistence škody, k nimž se stěžovatelka kvůli své neúčasti nemohla nikterak vyjádřit. Z pohledu právního hodnocení věci stěžovatelka dovozuje, že plnění poskytnuté žalobkyní ve výši 7,427.000 Kč nemělo být na straně stěžovatelky posouzeno jako bezdůvodné obohacení bez právního důvodu.
III.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Argumentace stěžovatelky se spíše než ústavní stížností napadených rozhodnutí týká rozhodnutí, která byla vydána v řízení, jež předcházelo stávajícímu řízení (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997), v němž stěžovatelka žalovala stávající žalobkyni na vrácení peněz zaplacených jako záloha na obstarání nákupu akcií z právního vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí, přičemž její žalobě nebylo vyhověno. Tato rozhodnutí, zejména pak obě rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 30. září 2004, č. j. 32 Odo 4/2004-177, a usnesení ze dne 28. srpna 2006, č. j. 32 Odo 1007/2006-262) a závěry z nich vyplývající podrobuje obsáhlé kritice. Ústavní soud se však jimi ve stávajícím řízení zabývat nemůže, neboť se týkají jiného řízení, které bylo pravomocně ukončeno již před několika lety. Nehledě na to, že Ústavní soud se k nim, jakož i k argumentaci stěžovatelky již v minulosti vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 839/06 a nemá důvod závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí jakkoliv měnit.
11. Stěžovatelka velmi podrobně, byť místy poněkud nesrozumitelně, kritizuje rozhodování obecných soudů, které jí ani v jednom případě nevyhověly, tzn. ani v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997, ani ve stávající věci (řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 59/2005). Stěžovatelka vychází z mylného přesvědčení, že nároky v obou případech mají totožný právní základ. Tak tomu ovšem v žádném případě není. Zatímco ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/1997 se jednalo o nároky, které měly svůj základ ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 31. ledna 1995, nyní projednávaná věc (řízení vedené Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 59/2005) sice má svůj původ v řízení předchozím, ale týká se bezdůvodného obohacení způsobeného úhradou plnění přiznaného pravomocnými rozhodnutími, které ovšem byly později zrušeny, přičemž proti nároku na vydání bezdůvodného obohacení se stěžovatelka bránila námitkou započtení nároku na náhradu škody vzniklé tím, že musela pro nákup akcií využít jiný subjekt než žalobkyni. Obě uvedené situace nelze ovšem slučovat a závěry vyslovené v rozhodnutích v první věci se tedy nemohou uplatňovat ve věci druhé (s odlišným skutkovým i právním základem).
12. Ústavní soud se dále zabýval kritikou rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle názoru stěžovatelky posouzením jejího dovolání jako nepřípustného jí znemožnil přístup k soudu a upřel jí tak právo na soudní ochranu. K námitkám tohoto charakteru Ústavní soud podotýká, že Ústavní soud, pokud je přípustnost dovolání Nejvyšším soudem teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy uvážení, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatelky, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Pro přípustnost dovolání je potřebný nejen subjektivní aspekt (tedy to, že vyřešení otázky je významné pouze pro věc samu), nýbrž je nezbytný i obecný dopad nastolených otázek. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že pokud v dovolání nastolená otázka nemá (nemůže mít) obecný dopad na rozhodovací činnost soudů v obdobných případech, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 203, sešit 2/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3079, sešit 31/2005). Toto restriktivní omezení přípustnosti nelze ovšem vykládat absolutně. Jak Ústavní soud poprvé konstatoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 (N 100/37 SbNU 355), a dále konstantně judikuje (srov. nález cit. výše a tam citovaná rozhodnutí), dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení - který současně reprezentuje veřejný zájem - jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.
14. V tomto směru Ústavní soud sdílí pochyby stěžovatelky týkající se Nejvyšším soudem tvrzené apriorní nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu absence potřebného obecného dopadu. Nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, že by úzká provázanost s jedinečnými okolnostmi případu bránila tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť by se její řešení vztahovalo vždy pouze na určitý specifický případ a význam tohoto řešení by nepřesahoval konkrétní věc.
15. Sjednocování judikatury Nejvyšším soudem totiž nemůže probíhat pouze na základě abstraktních a obecných formulací, které sahají nad rámec konkrétního případu, ve kterém Nejvyšší soud o dovolání rozhoduje, ale také pomocí řešení individuálních případů, která mají jen zdánlivě omezený dopad. I z takových zdánlivě jedinečných rozhodnutí totiž mohou nižší soudy dovozovat zobecňující závěry ve skutkově podobných případech. Paušálně řešení takových otázek odmítat s tím, že nejsou "zásadního právního významu" by podle názoru Ústavního soudu znamenalo porušení zásad, na kterých stojí právní úprava dovolání a které mají základ v čl. 4 Ústavy a v navazujících ustanoveních Listiny, jak již Ústavní soud dovodil ve výše citované judikatuře.
16. V konkrétním stěžovatelčině případě však toto pochybení Nejvyššího soudu nevedlo k porušení jejích základních práv, které by dosáhlo takové intenzity, aby to opravňovalo zásah Ústavního soudu. Je to zejména s ohledem na to, že se Nejvyšší soud vyjádřil i k podstatě všech otázek nastolených stěžovatelčiným dovoláním, které ovšem shledal jako neopodstatněné. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce závaznosti předchozích rozhodnutí, přičemž konstatoval, že závěry vyplývající z předchozích rozhodnutí jsou jak pro účastníky řízení, tak pro soudy závazné a nemohou být v tomto řízení přezkoumávány. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina polemika byla postavena především na kritice předchozích rozhodnutí, není možno tvrdit, že by se Nejvyšší soud námitkami stěžovatelky nezabýval a odepřel jí tak přístup k soudu.
17. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky ohledně odepření možnosti jednat před soudem způsobeného tím, že při jednání odvolacího soudu konaného dne 20. října 2010 byla přítomna osoba (P. D.), která v té době již nebyla členem představenstva ani zaměstnancem stěžovatelky. Ústavní soud z vyžádaného spisu skutečně zjistil, že jednání se účastnil D., jehož funkce předsedy představenstva zanikla podle obchodního rejstříku již dne 30. října 2009. Z obchodního rejstříku je ovšem také patrno, že změna této skutečnosti, resp. výmaz D. jako předsedy představenstva z obchodního rejstříku byl proveden až 16. prosince 2010. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že stejně jako pro třetí osoby, tak i pro soud platí princip důvěry v zápis do obchodního rejstříku. Proto Vrchní soud v Praze, pokud jednal s osobou, jejíž oprávnění jednat za společnost již fakticky zaniklo, avšak v době jednání nebyla provedena změna zápisu v obchodním rejstříku, nepostupoval vadně. Stěžovatelka sice namítá, že Vrchní soud v Praze byl o tom, že D. již není statutárním orgánem stěžovatelky, informován, avšak tato skutečnost se z protokolu pořízeného z jednání ze dne 20. října 2010, jakož ani z jiných ve spise obsažených podkladů, nepodává. Z protokolovaných přednesů naopak vyplývá, že D. jako předseda představenstva skutečně vystupoval a jednal. Proto ve skutečnosti, že soud s touto osobou jednal jako se zástupcem stěžovatelky, nelze spatřovat jeho pochybení a porušení práva na spravedlivý proces.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu