ECLI:CZ:US:2012:2.US.2807.11.1
sp. zn. II. ÚS 2807/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. V., zastoupené JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem Mezi Mosty 1793, 530 03 Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 165/2011 - 118 ze dne 1. června 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím došlo ze strany Městského soudu v Praze k porušení jejího ústavně garantovaného práva tím, že vedlejšímu účastníkovi "podstatně snížil výživné pro nezletilé děti splatné k rukám matky, přičemž dostatečně nepřihlížel, resp. nezohlednil, mimořádně vysokou životní úroveň otce, a porušil tak právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči", když "vycházel pouze a jenom z nepodložených tvrzení otce."
Z rozporovaného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvého stupně rozhodoval na návrh stěžovatelky o úpravě výchovy a výživy pro dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství. Svým rozsudkem, č. j. 0 P 265/2010-84 ze dne 31. 1. 2011, upravil tyto vztahy tak, že nezletilé děti svěřil do výchovy matce (jak pro dobu trvání manželství, tak i po rozvodu), přičemž otci vyměřil výši výživného i způsob jeho úhrady, které ve výroku blíže specifikoval.
K odvolání vedlejšího účastníka, otce nezletilých dětí, Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem snížil výši výživného o 5.000,- Kč na každé nezletilé dítě, jinak ve zbytku výrok soudu prvního stupně o vyživovací povinnosti potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání vedlejšího účastníka je částečně opodstatněné, když z doplněného dokazování vyplynulo, že otec od 1. 3. 2011 změnil zaměstnání, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 131.144,- Kč (oproti dosavadnímu průměrnému měsíčnímu výdělku ve výši 180.000,- Kč). Odvolací soud v této souvislosti poznamenal, že majetkové poměry, možnosti a schopnosti výživou povinného otce se změnily natolik, že je namístě odpovídajícím způsobem zohlednit i výši výživného.
Rozsudek soudu II. stupně napadla stěžovatelka včasnou ústavní stížností, ve které vyjadřuje své přesvědčení o tom, že odvolací soud se neřídil zákonem o rodině i dalšími zákony (které však stěžovatelka nepřibližuje), vycházel toliko z údajně nepodložených tvrzení otce a rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, zejména pak v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09, na který stěžovatelka odkázala.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě pokládá za nutné konstatovat, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v předpisech jednoduchého práva měl jiný názor, tedy i kdyby v posuzované věci sám dospěl k názoru, že výživné mělo být ponecháno v původní výši, jak o ní rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud v Praze vyšel ze skutkového stavu soudu I. stupně, s jehož rozhodnutím se stěžovatelka ztotožňuje, pouze k odvolání otce doplnil dokazování, na něj pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup řádně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud vycházel pouze z "nepodložených tvrzení otce", nemůže s ní Ústavní soud souhlasit. Vždyť Městský soud v Praze v naprosté většině vyšel z důkazů provedených obvodním soudem, jejichž provedení i zhodnocení posoudil jako věcně správné, což mimo jiné znamená, že v naprosté většině přisvědčil návrhu stěžovatelky na úpravu výchovy a výživy pro dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství. Již tato skutečnost spolehlivě vyvrací příslušnou výhradu stěžovatelky stran "jednostranné optiky" odvolacího soudu. Městský soud nadto zcela přesvědčivým a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem zdůvodnil, proč přistoupil ke snížení výše výživného na nezletilé děti. Na str. 5 svého rozsudku se podává, že není důvodnou námitka stěžovatelky, že by se ke změně poměrů na straně otce nemělo přihlížet, jelikož v případě otce nedošlo k tomu, že by se vzdal výhodného zaměstnání s cílem vyhnout se vyživovací povinnosti. Otec okamžitě nastoupil do zaměstnání nového, byť s nižším příjmem, což ovšem dle soudu bylo dáno ročními bonusy u bývalého zaměstnavatele, stále se však jedná o příjem vysoký. Odvolací soud uzavřel, že jím nastavená výše výživného reflektuje změnu příjmových poměrů otce.
Rovněž zjevně nedůvodnou je výhrada stěžovatelky, že odvolací soud rozhodoval v rozporu se zákonem o rodině a dalšími předpisy. Obecné tvrzení stěžovatelky, že soud druhého stupně postupoval v rozporu se zákonem o rodině, nedosahuje kvality stížní námitky, neboť není dostatečně konkretizováno. Ústavní soud se touto námitkou dále nezabýval proto, že stěžovatelka neuvedla, v čem měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s dalšími předpisy, když ani neuvedla, o které předpisy by se mělo jednat.
Obstát nemůže ani námitka stěžovatelky, že Městský soud v Praze rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09. Jak již bylo uvedeno výše, soud druhého stupně vyšel z důkazů provedených obvodním soudem, přičemž toto dokazování bylo vedeno za účelem zjištění celkových majetkových poměrů a možností obou rodičů (srov. rekapitulaci na str. 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8), přičemž příjmová stránka (tj. mzdové poměry) otce v úvahách soudu nehrála jedinou úlohu. Naopak tím, že Městský soud v Praze zohlednil aktuální možnosti otce (§85 odst. 3 zákona rodině), byť k jeho odvolání, dostál své povinnosti vyplývající z citovaného nálezu.
Protože stěžovatelka ve své stížnosti již žádné další ústavněprávně relevantní výtky nevznesla, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu