ECLI:CZ:US:2012:2.US.2820.09.1
sp. zn. II. ÚS 2820/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 12 T 68/2005-1430 ze dne 1. 2. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 237/2008-1485 ze dne 17. 9. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 688/2009-1547 ze dne 30. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva v čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") č. j. 12 T 68/2005-1430 ze dne 1. 2. 2008 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu pěti let, za současného stanovení dohledu. Stěžovateli byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil způsobenou škodu. Dále soud prvního stupně rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem, a to jednotlivým poškozeným, kteří jsou blíže specifikováni v rozsudku soudu prvního stupně. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu, povinnosti nahradit škodu a o zproštění obžaloby obviněného Z. J. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění soudu prvního stupně dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že prováděl odběry zboží (vepřového a hovězího dobytku, masa, masných výrobků a živých krůt), ačkoliv věděl, že celou úhradu za toto zboží neprovede a zaplatí dodavatelům (poškozeným) pouze částku nezbytně nutnou k tomu, aby od nich mohl zboží odebrat, přičemž také uváděl ve vztahu k dodavatelům nepravdivé informace o tom, za jakých podmínek a s kým obchod uzavírají a dodavatele svým jednáním vědomě uváděl v omyl.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 3 To 237/2008-1485 ze dne 17. 9. 2008 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 6 Tdo 688/2009-1547 ze dne 30. 6. 2009, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, přičemž shledal porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Další porušení svých práv spatřuje v tom, že obecné soudy při výkladu příslušných ustanovení trestního zákona i trestního řádu nepostupovaly v souladu s publikovanou judikaturou a se závěry právní teorie a trestní zákon i trestní řád interpretovaly extenzivně v neprospěch stěžovatele a v konečném důsledku tak označily za trestný čin jednání, které dle zákona trestným činem není, což je nepřípustné a tuto vadu nenapravil ani soud dovolací. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele nevypořádaly s jeho argumentací. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v důsledku toho nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto závěry jsou dle stěžovatele v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a v logické či jiné možné interpretaci z nich nevyplývají. Dle stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.
Ústavní stížnost si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší státní zastupitelství, Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že se vzdávají postavení vedlejšího účastníka v řízení.
Krajský soud v Brně se vyjádřil tak, že odkázal na své rozhodnutí a zdůraznil, že stěžovatel opakuje svoje námitky z předchozího řízení a domáhá se fakticky jen jiného hodnocení již provedených důkazů.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí, ve kterém jsou podrobně rozvedeny důvody, na základě nichž bylo shledáno dovolání zjevně neopodstatněné. Dále uvedl, že neshledává porušení trestního zákona, trestního řádu, ani jiné v České republice účinné normy, zejména pak Listiny či Ústavy.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že již v nalézacím řízení u soudu prvního stupně uplatňovala obhajoba část námitek, které pojala do opravných prostředků, a obecné soudy se s nimi ve svých rozhodnutích byly nuceny vypořádat a učinily tak. Tvrzení uváděná v podané ústavní stížnosti jsou z valné části opakováním obhajoby uplatněné již dříve v řízení před obecnými soudy. Dle Městského soudu v Brně spočívá podstata tvrzení obhajoby v tom, že nevyhovění jejím skutkovým námitkám v řízení před obecnými soudy znamená v podstatě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Stěžovatel nezávisle na hodnocení soudu provádí vlastní hodnocení důkazů s tím, že zcela pomíjí logické argumenty soudů, obsažené v jejich rozhodnutích jako výsledek hodnocení provedených důkazů dle uvážení na základě vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu.
Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel však práva podat repliku nevyužil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů a skutkových zjištění řídily a své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy označily za trestný čin jednání, které dle zákona trestným činem není. S touto námitkou se obecné soudy vypořádaly a podrobně se této námitce věnoval zejména dovolací soud, který konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se posléze ztotožnil i soud odvolací, vyjadřují ve vztahu ke stěžovateli všechny znaky, tedy objektivní i subjektivní stránku, skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona. Ústavní soud v argumentaci dovolacího soudu neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svoji obhajobu z předchozího průběhu řízení, s níž se obecné soudy, jak již bylo výše uvedeno, řádně vypořádaly. Takto pojatou ústavní stížností stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší.
Jelikož se tedy stěžovateli v projednávané věci nepodařilo prokázat porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu