ECLI:CZ:US:2012:2.US.2846.11.1
sp. zn. II. ÚS 2846/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. PhDr. Oldřich Choděra, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 448/2011-28 ze dne 27. dubna 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 69/2010 ze dne 5. listopadu 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/2005 ze dne 5. září 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. září 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 14. října 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem, a dále peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu podnikatelských subjektů a v zákazu živnostenského podnikání soukromých osob na dobu deseti let, se současným zrušením výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 2 T 18/2003 ze dne 29. června 2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 31 To 360/2005 ze dne 8. listopadu 2006. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání a odvolání státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/2005 ze dne 3. září 2008 ohledně skutku popsaného pod bodem 1) obžaloby a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 31. ledna 1997. Toho se měl dopustit jako generální ředitel a člen představenstva Kreditní a průmyslové banky, a. s., tím, že v roce 1992 vědomě v rozporu s pokynem Státní banky československé a manažerskou smlouvou poskytl prostřednictvím smluv o poskytnutí krátkodobého úvěru peníze celkem osmi obchodním společnostem, v nichž byl společníkem nebo jednatelem, aniž učinil kroky k zajištění návratnosti peněz, dále uzavřel tři smlouvy o krátkodobých úvěrech o celkovém objemu s jednou další obchodní společnosti (AMEX, spol. s r. o.), jejímž byl společníkem a jednatelem, při vědomí její neschopnosti peníze vrátit, čímž uvedené bance způsobil škodu ve výši nejméně 188.683.879 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob, které mají povolení působit jako banka na dobu pěti let. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Má za to, že v průběhu soudního řízení byl zkrácen na svých právech, zejména že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Konkrétně v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu řízení nebylo náležitě přihlédnuto ke všem skutečnostem, na které poukazoval, jeho obhajoba nebyla vyvrácena a obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru o vině. Rekapituluje, že poukazoval na to, že vytýkané účetní operace vůbec neproběhly. Měl uzavřít úvěrové smlouvy, které buď nebyly vůbec nalezeny, příp. nebyly ani podepsány a především nebyly nikdy realizovány. Proto v popisu skutku není přesně uvedeno, kdy úvěrové smlouvy uzavřel, ani nemohlo být uvedeno, kdy skutečně mělo dojít k převodu finančních prostředků na základě těchto smluv. Vytýkané skutečnosti nevyplývají ani z jakýchkoliv účetních důkazů, které byly v průběhu trestního řízení zajištěny ani ze znaleckého posudku z oboru účetnictví. Nebylo prokázáno, že by v důsledku jeho jednání došlo k jakémukoliv pohybu finančních prostředků vytýkaným způsobem, a že by došlo tímto způsobem ke zmenšení majetku banky. Lze konstatovat, že obecné soudy vycházely z presumpce, že úvěrové smlouvy byly realizovány na základě toho, že byly uzavřeny, když ovšem uzavření úvěrových smluv ve všech případech prokázáno nebylo. Proto skutková zjištění obecných soudů byla v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž se odvolací soud neřídil ani pokyny uvedenými v původním zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu. Orgánům veřejné moci proto stěžovatel vytýká, že vycházely nepřípustně z presumpce viny.
3. Ústavní soud dále předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Ze srovnání argumentace stěžovatele a odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že stěžovatel směšuje různá skutková zjištění obecných soudů v jeden celek. Zejména odvolací soud přitom zcela jasně vyložil, že má za zcela jasně prokázáno konkrétně jmenovanými důkazy (završenými odůvodněním rozhodnutí České národní banky č. j. V 32/6-95 ze dne 15. června 1995, jímž bylo Kreditní a průmyslové bance, a. s., odejmuto povolení působit jako banka), že peněžní prostředky z iniciativy stěžovatele odešly z banky osmi jmenovaným obchodním společnostem. Dále vzal za prokázáno, že peněžní prostředky poskytnuté posledními třemi smlouvami o krátkodobém úvěru nikdy nebyly převedeny na běžný účet obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., ale z větší části šly na pokyn stěžovatele přímo z úvěrového účtu na uhrazení dříve poskytnutých úvěrů osmi obchodních společností, protože nastala splatnost jim dříve poskytnutých úvěrů. Konečně vzal za prokázáno, že menší část peněz poskytnutých obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., zůstala na úvěrovém účtu. Odvolací soud rovněž vyšel i z toho, že většinu úvěrových případů nelze doložit písemnou smlouvou pro nepořádek ve vedení obchodních případů a archivaci s ohledem na možnou snahu pracovníků banky odstranit kompromitující materiály po zavedení nucené správy. Tyto skutečnosti však neshledal podstatné pro rozhodnutí o vině a trestu a dovolací soud v napadeném usnesení nadto konstatoval, že úvěrová smlouva v dané době ani nemusela mít písemnou formu.
6. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 207/2010 ze dne 26. května 2010 (jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) vyplývá, že už tehdy neměl Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že skutkové závěry byly učiněny v souladu s procesním předpisem na základě provedených důkazů. Tímto rozhodnutím byl přitom odvolací soud zavázán "toliko" k tomu, aby z tam uvedených důvodů vytýkanou trestnou činnost neposuzoval podle §255 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, ale podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 1997), případně jinak, a dále aby upravil skutkovou větu. Výtka, že se odvolací soud neřídil závazným pokynem dovolacího soudu tedy není na místě, když byl stěžovatel odvolacím soudem uznán vinným z trestného činu podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1997. To bylo totiž zcela v intencích onoho závazného právního názoru. Konečně z uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá právní názor, že je rozdíl mezi škodou a obohacením s tím, že v daném případě na jedné straně byla prokázána škoda bance, aniž by na druhé straně bylo prokázáno obohacení obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., a to z výše vyložených důvodů. K tomu se dovolací soud přihlásil i v napadeném usnesení.
7. Obecné soudy tedy postupovaly zcela v mantinelech své ústavně vymezené kompetence a polemika stěžovatele s jejich závěry proto nemůže dosáhnout ústavněprávní relevance. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu