ECLI:CZ:US:2012:2.US.285.12.1
sp. zn. II. ÚS 285/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti U. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Arzinger & Partneři, s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1400/2011-19 ze dne 15. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 146/2011-278 ze dne 13. dubna 2011, rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 325/2009-251 ze dne 17. února 2011, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 454/2010-236 ze dne 26. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky, telefaxem a k poštovní přepravě dne 27. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením odvolacího soudu ze dne 26. října 2010 zrušen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 325/2009-215 ze dne 7. července 2010 (kterým byl stěžovatel "zproštěn návrhu na potrestání") a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami po zatarasení silnice osobním vozidlem zastavil projíždějící osobní vozidlo řízené A. S., a kovovými tyčemi poté rozbili skleněné výplně oken posledně uvedeného vozidla a způsobili tak na něm škodu ve výši nejméně 20.913 Kč. Za to mu byl uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a byl zrušen výrok o trestu, který byl stěžovateli uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 49/2009 ze dne 3. srpna 2009. Usnesením odvolacího soudu ze dne 13. dubna 2011 bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání, coby podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva a svobody ústavně zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel konkrétně s odvoláním na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153) namítá, že jediným zákonným důvodem pro zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně (kterým byl stěžovatel zproštěn "návrhu na potrestání") a vrácení mu věci k dalšímu řízení mohl být pouze odlišný právní názor odvolacího soudu. Žádný takový právní názor však odvolací soud ve zrušujícím usnesení nevyslovil, ani nebylo soudu prvního stupně nařízeno, aby provedl nějaké úkony či doplnění. Odvolací soud vyžadoval toliko změnu v hodnocení důkazů, což podle stěžovatele takovým úkonem či doplněním nepochybně být nemůže. Odvolacímu soudu tedy vytýká, že překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů, když soudu prvního stupně vytkl výsledky hodnocení jak jednotlivých důkazů, tak i jejich souhrnu, přičemž tyto důkazy současně hodnotil odchylným způsobem, než jak to učinil soud prvního stupně, to vše aniž by vytkl nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci. Tím, že soud prvního stupně následně naprosto rezignoval na vlastní původní hodnocení důkazů a téměř doslova převzal opačné hodnocení, nařízené mu odvolacím soudem, považuje stěžovatel za porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. Tím pak stěžovatel ztratil de facto právo, aby jeho věc byla přezkoumána vyšším soudem, protože rozhodovací činnost soudů obou stupňů splývá a odvolací soud funkci přezkumné instance již neplní. Dovolacímu soudu v této souvislosti s odkazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293) vytýká, že se touto jeho námitkou vůbec nezabýval.
3. Stěžovatel poukazuje na extrémní nesoulad právních závěrů soudu prvního stupně se skutkovými zjištěními uvedenými v odsuzujícím rozsudku. Poukazuje na nevěrohodnost osoby poškozeného a nesoulady mezi jeho výpovědí a výpovědí jeho syna, které stěžovatele jako jediné usvědčují. Poukazuje rovněž na vlastní výpověď a výpovědi svědků P., H., Mgr. Š., Mgr. G., Z., B., protokol o ohledání místa činu, odborné vyjádření z trasologie, doklad o koupi pohonných hmot, které jej ve svém souhrnu vyviňují. Podrobně pak rozebírá hodnocení soudu prvního stupně, který rozebral nevěrohodnost důkazů ve prospěch stěžovatele, které podle stěžovatele obsahuje jen domněnky a spekulace. To ve svém souhrnu a s odkazem na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. I. ÚS 608/06 a sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (N 128/23 SbNU 233) označuje za porušení zásady in dubio pro reo.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Pokud jde o právo na odvolání v trestních věcech, zaručené v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, tak tomu nelze rozumět tak, že obviněnému přísluší i v případě, kdy ke změně zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně dojde na základě odvolání státního zástupce (srov. Trechsel, S.: Human rights in criminal proceedings. Oxford: Oxford University Press, 2005. s. 371). Jinými slovy porušení tohoto práva nelze shledat tehdy, když rozhodnutí o vině vynesl až odvolací soud (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti ve věci Lannto proti Finsku č. 27665/95; aj.). I kdyby tedy došlo k odsouzení stěžovatele v důsledku změny a nikoliv zrušení soudu prvního stupně odvolacím soudem (což ovšem ve skutečnosti není tento případ), tak by k porušení tohoto práva stěžovatele nedošlo. Ostatně ani právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06, kterého se stěžovatel zejména dovolává, nic takového neuvádí.
7. Námitku překročení kompetence odvolacího soudu tím, že soud prvního stupně zavázal k určitému hodnocení provedených důkazů, vznesl stěžovatel již ve svém odvolání proti nyní napadenému rozsudku soudu prvního stupně. A odvolací soud se s touto námitkou také vypořádal. Konkrétně uvedl, že "...žádné závazné pokyny ohledně hodnocení důkazů soudu prvého stupně nedával, pouze poukazoval na skutečnosti, které nebyly při hodnocení důkazů soudem prvního stupně vzaty v úvahu, přičemž tyto skutečnosti nelze pominout, a poukázal na to, k jakým závěrům by zohlednění těchto skutečností mohlo vést. Bylo pak pouze na soudu prvního stupně, jak se s těmito dříve pominutými skutečnostmi vypořádá a jaké z toho vyvodí závěry." Jinými slovy bylo řečeno, že instrukce odvolacího soudu nebyly pro soud prvního stupně natolik svazující, aby nadnesené úvahy musely být soudem prvního stupně otrocky převzaty. To považuje Ústavní soud za logické, předvídatelné a ústavně souladné vyložení hierarchického vztahu mezi obecnými soudy prvního a druhého stupně. Pokud soud prvního stupně následně úvahy odvolacího soudu plně převzal, aniž by se k nim vymezil, či je jakkoliv doplnil, tak si nepochybně svoji roli ulehčil, což může ve stěžovateli vzbuzovat pochybnosti o kvalitě napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Ovšem pokud takové pochybnosti vznikly, tak se z povahy věci nemohly dotýkat nyní napadeného odsuzujícího rozsudku, ale i jemu předcházejícího zprošťujícího rozsudku. V každém případě se stěžovatel v ústavní stížnosti se shora vyloženou argumentací odvolacího soudu vůbec nijak nevypořádává, což neučinil ani v dovolacím řízení (jak vyplývá z přiložené kopie dovolání), a tím materiálně nevyčerpal procesní prostředky k nápravě práva, jehož porušení se nyní dovolává.
8. Pokud jde o porušení zásady in dubio pro reo, tak k té Ústavní soud v minulosti uvedl, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (sp. zn. III. ÚS 2042/08, N 247/55 SbNU 377). Nicméně uplatnění této zásady je na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448).
9. Pokud tedy obecné soudy vyložily, proč verzi poškozených uvěřily a verzi stěžovatele nikoliv, tak v žádném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolává. Polemika stěžovatele s obecnými soudy ohledně hodnocení provedených důkazů a skutkových závěrů pak zásadně nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
10. Ze shora vyložených důvodů nelze v postupu obecných soudů prvního a druhého stupně shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele. S ohledem na to ani způsob, jakým k věci přistoupil dovolací soud, nemůže zakládat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu