ECLI:CZ:US:2012:2.US.2867.10.1
sp. zn. II. ÚS 2867/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Österreichische Lotterien Gesellschaft m.b.H., se sídlem Rennweg 44, 1038 Vídeň, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph. D., LL. M., advokátkou se sídlem Peckova 9, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 29 Cdo 2177/2008-322 ze dne 1. července 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Ko 12/2008-293 ze dne 1. února 2008, a usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 88 K 3/2002-273 ze dne 29. listopadu 2007, ve spojení s návrhem na zrušení bodu 19 a 101 části první zákona č. 492/2000 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a sice s odkazem na porušení ústavního pořádku v ustanoveních čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s poukazem na porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem ústavně nekonformního výkladu právních předpisů.
Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmět sporu, který stěžovatelka vede před obecnými soudy, se týká konkursu na majetek úpadce, společnosti WienInvest, s. r. o., se sídlem Husinecká 11a, 130 00 Praha 3, který byl prohlášen dne 16. září 2002 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 88 K 3/2002 - 44. Stěžovatelka přihlásila do shora uvedeného konkursního řízení svoje pohledávky ve výši 67 394 556,04 Kč. Dne 3. prosince 2002 se konalo přezkumné jednání, v jehož rámci popřel jeden z konkursních věřitelů výše uvedené stěžovatelčiny pohledávky a právo na oddělené uspokojení části přihlášené pohledávky bylo popřeno i správkyní konkursní podstaty. Na základě toho podala stěžovatelka proti správkyni konkursní podstaty a popírajícímu konkursnímu věřiteli žalobu o určení pravosti pohledávky a o určení práva na oddělené uspokojení. Městský soud v Praze usnesením č. j. 39 Cm 164/2002-50 ze dne 7. dubna 2006 určil, že stěžovatelka má za úpadcem pohledávku ve výši 67 394 556,04 Kč a tato pohledávka přihlášená v konkursním řízení je po právu s nárokem na oddělené uspokojení.
Dne 29. listopadu 2007 v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále též "konkursní soud") schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správkyně konkursní podstaty úpadce ze dne 25. září 2007 (dále též "konečná zpráva"), podle které činí příjmy z konkursní podstaty 164 188 625,24 Kč, výdaje z konkursní podstaty 135 111 161,53 Kč, z toho odměna správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty 10 295 462,02 Kč a částka určená k rozvrhu 18 782 001,69 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasné odvolání, které však Vrchní soud v Praze jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěru konkursního soudu, že včasná námitka stěžovatelky coby konkursního věřitele proti konečné zprávě spočívající v argumentu, že od částky vydané jako 70 % čistého výtěžku zpeněžení zajištěného majetku oddělenému věřiteli, Bank Austria Creditanstalt AG (dále též "oddělený věřitel"), v roce 2004 měla být předtím odečtena i "daň z příjmů z prodeje nemovitostí", není opodstatněná. Odvolací soud vyšel z toho, že příjem z prodeje nemovitosti není dle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, v rozhodném znění, samostatným základem pro daň z příjmu, samostatně tedy této dani nepodléhá.
Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále též "o. s. ř."), a avizovala v něm uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §241a o. s. ř., požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal ve světle právních otázek jím dosud nezodpovězených dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro posouzení právních otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud nezodpovězených. Dovolací návrh podrobil meritornímu přezkumu, na jehož základě dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolacích námitek, když nebyl zjistil žádné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména v otázce právního posouzení skutkových okolností.
Rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že účastníci konkursního řízení jsou v rovném postavení, avšak zákon prý přiznává některým věřitelům výsadní postavení. Podle stěžovatelky se jedná o tzv. oddělené věřitele, jejichž pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku. V této souvislosti namítá, že v souladu s §28 odst. 2 ZKV vydá správce konkursní podstaty výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky odděleným věřitelům se souhlasem soudu, ovšem obecné soudy v posuzovaném případě rozhodly, že daň z příjmu právnických osob není nákladem spojeným s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci dle citovaného ustanovení, a v důsledku této interpretace prý založily nezákonné zvýhodnění odděleného věřitele, který obdržel uspokojení své pohledávky ve výši 70 % bez odečtení daně z příjmů, následkem čehož dle názoru stěžovatelky došlo k jejímu znevýhodnění jako odděleného věřitele druhého v pořadí, jakož i k znevýhodnění ostatních konkursních věřitelů, kteří obdrželi uspokojení svých pohledávek až ze zbylých 30 % majetku po odečtení celé daně z příjmů z celého zpeněžení nemovitosti.
Tímto postupem prý někteří konkursní věřitelé při uspokojeni své pohledávky nesou část nákladů vynaložených pouze na uspokojení pohledávky jiného odděleného konkursního věřitele. Taková právní konstrukce dle stěžovatelky odporuje základním ústavněprávním principům. Kdyby totiž nedošlo k prodeji nemovitostí, nevznikla by ani daňová povinnost, proto se v případě předmětné daně jedná o náklad přímo související se zpeněžením nemovitostí. Majetek (částka uspokojení z konkurzu) připadající na stěžovatele (jako druhého odděleného věřitele) byla takto neoprávněně zatížena daňovou povinností připadající na částku uspokojení z konkursu pro prvního odděleného věřitele, a to bez zákonného podkladu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že výklad a aplikace práva v jejím případě vybočily z mezí zásad spravedlivého procesu stanovených v článku 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku prý vedlo i k porušení vlastnického práva. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v této spojitosti konstatovala, že argumentace Nejvyššího soudu, že mimo konkurs je platba daně z příjmu právnické osoby, na které bylo zajištěným věřitelem vynuceno zpeněžení zajištění, rovněž hrazena z "ostatního" majetku právnické osoby, neobhajitelná. Při výkonu rozhodnutí nebo exekuci totiž dle ní nejsou žádní z případných věřitelů nuceni na svůj úkor nést zkrácení svých pohledávek o úhradu daně z příjmů svého dlužníka.
Právo konkursních věřitelů je dle stěžovatelky prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu zákona o konkursu a vyrovnání, kterým je poskytování ochrany právům ve smyslu čl. 90 Ústavy nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Stěžovatel se domnívá, že postupem Nejvyššího soudu byl porušen čl. 4 Ústavy, když soud neposkytl ochranu základním právům a svobodám stěžovatele tím, že nezrušil rozhodnutí nižších soudů, které prý nesprávným výkladem předmětných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, na kterém obecné soudy založily svá rozhodnutí, byl nesprávně posouzen nárok stěžovatelky na uspokojení jeho pohledávky v konkursu podle tehdy platné a účinné úpravy, čímž došlo k nezákonnému a protiústavnímu zásahu těmito rozhodnutími do ústavně zamčených práv stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby Ústavní soud přezkoumal soulad zákona č. 492/2000 Sb. ze dne 12. prosince 2000, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony s ústavním pořádkem a navrhuje, aby jej zrušil v části první, bodu 101, ve kterém bylo s účinností od 1. ledna 2001 změněno ustanovení §19 odst. 1 písm. ch), v jehož důsledku bylo zrušeno osvobození hospodářského výsledku (zisku nebo ztráty) plynoucí ze zpeněžení konkursní podstaty od daně z příjmů právnických osob. V návaznosti na to stěžovatelka navrhla zrušit bod 19 téhož předpisu, kterým bylo obdobně toto osvobození zrušeno i pro daň z příjmů fyzických osob stanovené původně v §4 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů.
Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že vypuštěním, resp. změnou výše uvedených ustanovení zákona o daních z příjmů došlo k diskriminaci jedné skupiny konkursních věřitelů tím, že na rozdíl od oddělených věřitelů jsou nuceni na svůj úkor nést zkrácení svých pohledávek o úhradu daně z příjmů svého dlužníka (úpadce). Navíc novelou zákona o daních z příjmů, provedenou zákonem č. 492/2000 Sb., prý zákonodárce založil privilegovanost státu ohledně jeho pohledávek vůči "neodděleným" konkursním věřitelům, když rozhodl, že ani se stát nebude s ostatními ("neoddělenými") konkursními věřiteli "dělit". V rámci konkursu tak dle stěžovatelky dochází k omezení vlastnického práva předmětných konkursních věřitelů ve prospěch státu. Napadené ustanovení dle jejího názoru zakládá rozdílný právní režim pro zdaňování "výtěžku zpeněžení" v době před účinností zákona č. 492/2000 Sb. a pro zdaňování "výtěžku zpeněžení" po nabytí účinnosti uvedeného zákona, čímž dochází k znevýhodnění jedné skupiny konkursních věřitelů, aniž by zákonodárce sledoval legitimní cíl takovéto úpravy a aniž by takovýto nerovný přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech. Zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost prý nijak přesvědčivě nezdůvodnil.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechny tři shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro jejich nesoulad s výše uvedenými ustanoveními součástek ústavního pořádku a aby zrušil ustanovení bodů 19 a 101 prvé části zákona č. 492/2000 Sb.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá ve vztahu k námitkám stěžovatelky za nezbytné v obecné rovině připomenout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených prameny ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Třebaže takové ústavní vymezení nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tzv. obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s průběhem trestního řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.). Z řečeného plyne, že Ústavní soud není soudem skutkových okolností, není příslušný řešit skutkové otázky (quaestiones facti), nýbrž soustřeďuje svoji přezkumnou činnost výhradně na posuzování otázek právních (quaestiones iuris), a to pouze v rovině ústavněprávní.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že daň z příjmů právnických osob není nákladem spojeným s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci dle citovaného ustanovení ZKV, a že v důsledku této interpretace soudy založily nezákonné zvýhodnění odděleného věřitele, nepokládá ji Ústavní soud za opodstatněnou. Tento argument totiž odhlíží od podstaty daně z příjmů právnických osob, kterou správně ve svém napadeném rozhodnutí zohlednil již konkursní soud, když konstatoval, že daň z příjmů právnických osob se vypočítává z celého výsledku hospodaření za předmětné zdaňovací období. Názor stěžovatelky, že by se oddělený věřitel měl podílet na úhradě daně z příjmů, nemůže obstát mimo jiné proto, že oddělený věřitel podléhá dani z příjmů za příslušné zdaňovací období, přičemž do hospodářských výsledků za toto období se promítá i uspokojení pohledávky v rámci konkursního řízení. Je proto zcela namístě úvaha Nejvyššího soudu, že stěžovatelčin výklad by ve skutečnosti vedl k znevýhodnění skupiny zajištěných, to jest oddělených věřitelů, neboť by se tito věřitelé byli nuceni podílet na daňových povinnostech úpadce, které by jinak při "prosté" realizaci zajištění (mimo konkurs) neměli (viz str. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Opodstatněným proto nemůže být ani závěr stěžovatelky, že kdyby nedošlo k prodeji nemovitostí, nevznikla by ani daňová povinnost, a proto se v případě předmětné daně jedná o náklad přímo související se zpeněžením těchto nemovitostí. Stěžovatelka zde opět přehlíží skutečnost, že samotný prodej nemovitostí nepředstavuje vznik daňové povinnosti, jak to má na mysli zákon o daních z příjmů v části týkající se právnických osob, když se daňová povinnost odvíjí od výsledků hospodaření za příslušné zdaňovací období. Prodej nemovitostí v tomto případě ztělesňuje pouze faktor nebo položku, ke které se při posuzování daňové povinnosti přihlédne. Pakliže obecné soudy daň z příjmů právnických osob nevyhodnotily jako náklad spojený s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, jak stálo v ustanovení §28 odst. 2 ZKV, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Nejedná se tu přitom o diskriminaci věřitelů v konkursním řízení, poněvadž oddělení věřitelé své postavení odvozují od zajištění svých pohledávek, a proto je zcela namístě, aby v tomto směru byli přednostně uspokojeni ze zpeněžení kupř. zastavené nemovitosti nebo jiného předmětu zajištění.
Ve světle předchozí argumentace Ústavní soud shledal jako nedůvodný též stěžovatelčin návrh na zrušení výše citovaných ustanovení zákona č. 492/2000 Sb.
Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu