ECLI:CZ:US:2012:2.US.2870.11.1
sp. zn. II. ÚS 2870/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011 č.j. 5 Afs 89/2010-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2010, č. j. 22 Af 86/2010-9, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 13. 7. 2010, č. j. 4525/2010-140100-21 (zamítajícího odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Ostrava ze dne 13. 11. 2008). Žaloba byla krajským soudem odmítnuta, neboť neobsahovala žádné žalobní body, a tato vada se marným uplynutím lhůty pro podání žaloby stala neodstranitelnou.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že směřuje-li kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu jen stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a soud je oprávněn pouze zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu je v souladu se zákonem; samotné žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu mu přezkoumat nepřísluší, a nemůže se tudíž zabývat ani námitkami proti němu vznesenými. V případě řízení před krajským soudem pak platí obdobně, že nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, není krajský soud oprávněn napadené správní rozhodnutí jakkoliv přezkoumávat (tedy i z pohledu námitky litispendence či nicotnosti), a to ani z moci úřední. K námitce, že bylo povinností krajského soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vad návrhu (doplnění žaloby), Nejvyšší správní soud s četnými odkazy na svoji dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu (ve shodě se soudem krajským) uplatnil názor, že za procesní situace, kdy žaloba stěžovatele obsahovala pouze obecné náležitosti podání dle §37 odst. 3 s. ř. s., nikoliv však již žalobní body podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., šlo o podání blanketní, ve vztahu k němuž povinnost výzvy k jeho opravě či doplnění (§37 odst. 5 s. ř. s.) stanovena není (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 As 3/2008). Mimoto, s ohledem na účel dovolávaného §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení se zákonným omezením lhůty k doplnění žaloby dle §71 odst. 2 s. ř. s., poukázal Nejvyšší správní soud (s odvoláním na vlastní rozhodovací praxi, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 392/01) na to, že vyzývat k doplnění žaloby by navíc mělo smysl toliko tehdy, bylo-li by to vůbec objektivně "technicky proveditelné a smysluplné", tj. pakliže by mohla být k výzvě soudu žaloba reálně včas doplněna, a tak tomu v dané věci nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení před správními a soudními orgány, týkajícího se daňového řízení, uskutečněného v návaznosti na kontrolu zboží provedenou u stěžovatele ve věci spotřební daně z tabákových výrobků, jež vyústilo ve vydání platebního výměru. Zejména zdůrazňuje, že správce daně v projednávaném případě zahájil další daňové řízení s totožným předmětem řízení i přes dosud neukončené dřívější daňové řízení, a tím zatížil řízení vadou spočívající v porušení překážky litispendence.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se zabýval pouze jeho námitkou, že krajský soud opomenul postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s., aniž se řádně vypořádal s námitkou existence překážky litispendence, prekluze a nicotnosti, přestože byl povinen (stejně jako krajský soud) se těmito otázkami zabývat "z moci úřední". Podle stěžovatele oba soudy postupovaly "příliš formalisticky" a namísto směřování k meritornímu rozhodnutí rozhodly o jeho návrzích "ryze procesním způsobem" (aniž by jej vyzvaly k odstranění vad žaloby). Dle stěžovatele není napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že skutkově a právně obdobnou argumentací se již zabýval v usneseních vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1944/11 a sp.zn. III.ÚS 2869/11 (týkajících se jiných stěžovatelů, zastoupených týmž právním zástupcem), přičemž od závěrů v nich uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:
Oba soudy v nyní posuzované právní věci stěžovatele aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž velmi podrobně, srozumitelně a s přesvědčivou argumentací doložil, proč v případě blanketního podání (žaloby) se postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. (ve smyslu rigorózní povinnosti soudu) neuplatní, resp. se uplatní specificky, v závislosti na konkrétní procesní situaci (obdobně je tomu u dovolání dle občanského soudního řádu - viz §241b odst. 3). Úsudek, že v daném případě krajský soud nepochybil, pakliže stěžovatele nevyzval k odstranění vady žaloby spočívající v absenci žalobního bodu [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], tedy Nejvyšší správní soud odůvodnil adekvátně. Totéž platí, pokud jde o výtky stěžovatele co do samozřejmého důsledku vadné (neprojednatelné) žaloby, projevující se v tom, že jí napadené rozhodnutí správního orgánu - právě pro tuto neprojednatelnost - již nelze věcně přezkoumat, a to ani z důvodů "litispendence, prekluze a nicotnosti" či jakýchkoli důvodů jiných. Nejvyšší správní soud stěžovateli rovněž řádně (a v rovině práva obecného očividně správně) vysvětlil, proč se ani on v řízení o kasační stížnosti těmito námitkami proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval, resp. zabývat nemohl (viz §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, mající oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho právnímu závěru není z hlediska ústavnosti co vytknout. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že jich plně nevyužil, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Přestože si stěžovatel byl vědom vad svého podání (aniž by pro takový stav existoval objektivní důvod) a sdělil, že je odstraní, tak včas neučinil. Výtka krajskému soudu, že měl být přesto poučen (o tom, co zjevně věděl), je pak na první pohled ještě "formalističtější" než to, co stěžovatel krajskému soudu jako "formalismus" vytýká.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu