ECLI:CZ:US:2012:2.US.2892.11.1
sp. zn. II. ÚS 2892/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Moranda, a. s., se sídlem Evropská 2690/17, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem Růžová 307, 760 01 Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 VSPH 715/2011-B-480 ze dne 1. srpna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 90, 95 odst. 1 a 2 Ústavy.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení vrchního soudu, kterým tento soud vyhověl odvolání jiného účastníka řízení v rámci insolvenčního řízení proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl popěrný úkon ve vztahu k přihlášeným pohledávkám stěžovatelky odmítnut, když ústavní stížností dotčeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že popěrný úkon tohoto účastníka se neodmítá. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že spor o předmětné pohledávky stěžovatelky není tímto rozhodnutím nezvratitelně vyřešen, tedy řízení o popření pohledávek pokračuje u insolvenčního soudu ve smyslu §200 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění, v jehož rámci lze porušení součástek ústavního pořádku namítat. Je tak zřejmé, že stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba umožnit obecným soudům, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj