ECLI:CZ:US:2012:2.US.2901.12.1
sp. zn. II. ÚS 2901/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem K Brusce 124/6,160 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 22 Co 598/2011-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován Městskou částí Praha 6 (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 28.257 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že v době od května 2001 do 20. června 2003 užíval byt v obvodu Prahy 6, který se nacházel v domě ve vlastnictví žalobce, aniž by cokoliv platil. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a tvrdil, že v rozhodné době byt neužíval.
Obvodní soud pro Prahu 7, který spor rozhodoval jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 52 C 41/2005-114, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému Městský soud v Praze částečně, co do částky 16.110,50 Kč, vyhověl, a co do částky 12.146,50 Kč jej potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obranu, kterou uplatnil před obecnými soudy a tvrdí, že předmětný byt neužíval. Městskému soudu v Praze vytýká, že při rozhodování vyšel z předchozího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení z předmětného bytu. Uvedený soud tehdy dospěl ke zjištění, že stěžovatel byt užíval a Městský soud v Praze tento závěr zcela převzal jako rozhodující okolnost pro přiznání bezdůvodného obohacení, aniž prováděl další dokazování k této otázce. Dále podle jeho názoru jsou v rozporu stanoviska Městského soudu v Praze v této souzené věci vyjádřená nejprve v původním zrušujícím rozhodnutí, kterým rušil tehdy zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, a v rozhodnutí nyní napadeném ústavní stížností. Tvrdí také, že proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Za zcela svévolné považuje konstatování Městského soudu v Praze uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že má od sporného bytu klíče. Konečně soudu vytýká, že zcela ignoroval důkazy, které měly prokazovat, že předmětný byt neužíval.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád v občanskoprávních sporech podání dovolání, je-li předmětem sporu částka nižší než 50.000 Kč [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud nemá nic, co by nad rámec tohoto výkladu uvedl. Proto na něj plně odkazuje. Městský soud v Praze v odůvodnění v napadeném rozsudku podrobně vyložil, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel byt v rozhodném období užíval. Důvody, pro které bylo zrušeno původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, byly čistě procesního charakteru, a proto ani nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému rozporu stanovisek odvolacího soudu vyjádřených v původním rozhodnutí a v rozhodnutí nyní napadaném. Tvrzení stěžovatele, že podal odvolání proti rozhodnutí o vyklizení je spolehlivě vyvráceno na str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc si Ústavní soud na webové stránce Info soud (www.justice.cz) ověřil, že stěžovatel nikdy žádné odvolání proti rozhodnutí o vyklizení nepodal. K otázce klíčů v držení stěžovatele od bytu se odvolací soud vyjádřil jen v souvislosti s konstatováním obsahu zjištění soudu ve sporu o vyklizení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu