ECLI:CZ:US:2012:2.US.2906.11.1
sp. zn. II. ÚS 2906/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. Č., zastoupeného Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem V Rybníčkách 5, 110 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 267/2011-64 ze dne 19. 7. 2011 a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 25 Nt 520/2011-11 ze dne 16. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že postupem obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to práva uvedeného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z vyžádaného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem ve stadiu pokusu a dílem dokonaný, jehož se měl dopustit tím, zkráceně řečeno, že ve spojení s jinými napadl poškozeného P. J. a odcizil mu legálně drženou střelnou zbraň. V této souvislosti Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 25 Nt 520/2011-11 ze dne 16. 6. 2011 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Proti výše uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 11 To 267/2011-64 ze dne 19. 7. 2011 tak, že ji zamítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když o vzetí do vazby rozhodl místně nepříslušný soud. Dle stěžovatele měl rozhodovat Okresní soud v Chrudimi, jehož příslušnost pro celé přípravné řízení měla být založena žádostí o příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu dle ustanovení §88a trestního řádu. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že závěry v odůvodnění usnesení jsou v rozporu s tím, co uvedl do protokolu o výslechu svědka a soudkyně dle něj neposuzovala vazební důvody na straně jeho osoby, ale posuzovala osobu úplně jinou. Její závěry pro posouzení vazebních důvodů jsou nepřezkoumatelné a nemají oporu ve spisu, což činí celé usnesení nezákonným. Konkrétně stěžovatel namítá, že v usnesení okresního soudu jsou uvedeny zcela jiné trestné činy, než pro které je stíhán, dále namítá, že při výslechu neuvedl, že by byl zaměstnán v STK svého otce. V závěrečné části své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci přímo, když krajský soud posuzoval výslech stěžovatele pouze z protokolu o výslechu, aniž by stěžovatele předvolal.
Ústavní soud po věcném přezkumu napadených rozhodnutí shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá, že o vzetí do vazby rozhodoval místně nepříslušný soud. Tuto námitku již však uplatnil ve stížnosti proti usnesení okresního soudu a krajský soud se s ní řádně vypořádal. Odvolací soud si vyžádal stanovisko Krajského státního zástupce v Hradci Králové, z něhož zjistil skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru, že k porušení §26 trestního řádu nedošlo. Dle odvolacího soudu byla založena příslušnost Okresního soudu v Jičíně v souvislosti s návrhy podle §88 odst. 1 trestního řádu, kdy jmenovaný soud vydal navrhované příkazy již dne 6. 10. 2010, u zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1, 2 písm. a, b trestního zákoníku, pro který je stíhán stěžovatel, pak Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové převzalo dozor nad vyšetřováním z důvodů právní kvalifikace a v rámci společného řízení tak založilo příslušnost Okresního soudu v Jičíně i pro tento skutek. Ústavní soud neshledal na výše uvedeném postupu jakékoliv pochybení a je toho názoru, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na zákonného soudce, jelikož trestní řád výslovně umožňuje konat společné řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí; o jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení (blíže viz §20 trestního řádu). Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se krajský soud s jeho argumentací nevypořádal. Krajský soud se otázce místní příslušnosti řádně věnoval a své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Nelze mu tak z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Stěžovatel dále namítá, že závěry v odůvodnění usnesení jsou v rozporu s tím, co uvedl do protokolu o výslechu svědka a usnesení okresního soudu je tak nepřezkoumatelné. I s touto námitkou se krajský soud již řádně vypořádal. Krajský soud konkrétně uvedl, že okresní soud skutečně citoval nesprávné údaje k osobě obviněného a trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a usnesení okresního soudu tak není zcela v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud však dospěl k názoru, že se jedná o zjevné nesprávnosti, které však nezakládají nepřezkoumatelnost usnesení okresního soudu. Skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže dle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, vyplývá z odst. 2 odůvodnění tohoto usnesení. Skutečnost, že stěžovatel pracuje u jiného zaměstnavatele, zase vyplynula z jeho výslechu při rozhodování o vazbě, o čemž vypovídá protokol sepsaný okresním soudem dne 16. 6. 2011. Dle krajského soudu tak okresní soud měl k dispozici všechny skutečnosti před rozhodnutím o vazbě, které také všechny zvážil. S argumentací krajského soudu se Ústavní soud plně ztotožnil. Je sice nepochybné, že usnesení okresního soudu obsahuje určité zjevné nesprávnosti, toto pochybení okresního soudu však není takové intenzity, aby skutečně mohlo vést k nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Ústavní soud má tedy za to, že i v případě této námitky nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele.
Závěrem stěžovatel namítá, že byla porušena zásada přímosti, kdy odvolací soud zamítl jeho stížnost bez toho, že by jej osobně vyslechl. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel by byl i v případě, že již byl vyslechnut okresním soudem, oprávněn vznést ve své stížnosti požadavek, aby byl vyslechnut rovněž soudem krajským, nicméně krajský soud je povinen se tímto požadavkem zabývat toliko tehdy, jde-li o požadavek kvalifikovaný, tj. obsahující uvedení skutečností majících význam pro rozhodnutí soudu, jež by nebylo možno objasnit jinak než právě osobním slyšením. Současně by obsahem takového požadavku neměly být skutečnosti, k nimž již byl stěžovatel vyslechnut soudem okresním, pokud v mezidobí nedošlo k jejich podstatné změně, neboť není nezbytné provádět výslech duplicitně. Jestliže je takový kvalifikovaný požadavek vznesen, nemůže jej krajský soud přejít, nýbrž je povinen mu buď vyhovět, nebo v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč tak neučinil.
V projednávané věci se stěžovatel domáhal osobního slyšení u krajského soudu, o kvalifikovaný požadavek však dle Ústavního soudu nešlo. Stěžovatel argumentoval rozporem své výpovědi s obsahem usnesení okresního soudu. S touto otázkou se však již vypořádal krajský soud, jak bylo podrobně rozvedeno výše. Stěžovatel tedy dle názoru Ústavního soudu neuvedl takové skutečnosti mající význam pro rozhodnutí soudu, které by nebylo možno objasnit jinak, než právě osobním slyšením. S ohledem na výše uvedené tedy nelze ani v této otázce krajskému soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu