ECLI:CZ:US:2012:2.US.2919.11.1
sp. zn. II. ÚS 2919/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., M. U. a V. U., zastoupených JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 56, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 26 Co 56/2009-107 ze dne 1. dubna 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena jejich práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i dalších příloh k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, č. j. 6 C 1634/2004-44, uložil stěžovatelce (žalované) V. U. a právnímu předchůdci žalovaných M. U. povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni, vedlejšímu účastníkovi, částku 356 000 Kč s 2% úrokem z prodlení ode dne 14. 6. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení bylo právo vedlejšího účastníka na smluvní pokutu vyvozované z porušení smluvní povinnosti stěžovatelů pramenící ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 26 Co 245/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když dospěl k závěru, že porušení smluvní povinnosti ze strany stěžovatelů prokázáno nebylo.
Z podnětu dovolání podaného vedlejším účastníkem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 33 Cdo 3777/2008-89, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když porušení smluvní povinnosti dovodil ze vztahu mezi dikcí příslušného ustanovení smlouvy a dříve zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud poté shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když byl vázán právním názorem dovolacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které však ze strany Nejvyššího soudu nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř."), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), a proto bylo usnesením odmítnuto.
Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že odvolací soud neumožnil stěžovatelům v souladu s ustanovením §§1 a 6 o. s. ř. dostatečně hájit jejich práva a rozhodl ve věci samé, aniž měli možnost přednést v potřebné šíři své zásadní stanovisko k projednávané věci. Dále tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §153 o. s. ř. (nezjistil skutečný stav věci), jakož i v rozporu s ustanovením 132 o. s. ř., neboť prý nemohl zhodnotit všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatelé jsou rovněž přesvědčeni, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů a porušil princip rovnosti stran, když přijetím nesprávného výkladu smlouvy, oproti jim tvrzenému "skutečnému obsahu", zvýhodnil žalobce na úkor stěžovatelů. Všechny tyto námitky stěžovatelé ve své ústavní stížnosti podrobně rozvádějí.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že soud druhé stolice porušil princip rovnosti stran, když akceptoval údajně nesprávný výklad smlouvy a na něm vybudoval své rozhodnutí, nutno poznamenat, že odvolací soud byl v tomto stádiu řízení vázán právním názorem dovolacího soudu, který tento vyslovil ve svém výše uvedeném kasačním rozsudku, přičemž odchýlit se od takového právního názoru je možné toliko za situace, kdy v mezidobí od vydání zrušujícího rozsudku dovolacího soudu dojde k podstatné změně zjištěného skutkového stavu, pro kterou by vyslovený závazný právní názor nemohl obstát. Jelikož k takové změně zjevně nedošlo a poněvadž právní názor Nejvyššího soudu se týkal toliko právního hodnocení smluvních ustanovení, tj. výkladu právního úkonu, kterým byly mezi účastníky založeny práva a povinnosti, nemohl odvolací soud postupovat jinak než závazný právní názor promítnout do svých úvah. Ze strany soudu druhého stupně tedy nemohlo dojít k porušení rovnosti stran soudní pře, resp. zvýhodnění jednoho účastníka na úkor druhého.
Námitce stěžovatelů, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů, konkrétně v tom, že neprovedl důkazní řízení k prokázání okolnosti, zda stěžovatelé porušili údajnou povinnost (založenou rozhodnutím Nejvyššího soudu) "předem sjednat termín prohlídky nemovitosti", taktéž nelze přisvědčit. Ruší-li odvolací či dovolací soud rozhodnutí soudu nižšího stupně a vrací-li mu danou věc k dalšímu řízení, neznamená to, že posledně uvedený soud je vždy a za každých okolností povinen provést doplnění dosud provedeného dokazování či snad zopakovat veškeré procesní úkony nalézacího či odvolacího řízení. Záleží totiž na tom, v čem nadřízený soud spatřuje vady předchozího postupu podřízeného soudu. Bylo by v ostré kontrapozici se zásadou hospodárnosti řízení a ostatně i porušením práva na spravedlivý proces, kdyby soud, který o věci rozhoduje opětovně, takto prodlužoval řízení před ním. Smyslem "dalšího řízení", jak je má na mysli zejména ustanovení §226 o. s. ř. (resp. §243d o. s. ř.), není bezbřehá revize do té doby proběhnuvšího soudního řízení, nýbrž efektivní, to jest rychlé a účinné odstranění vad zjištěných nadřízeným, v posuzovaném případě dovolacím soudem. Jak vyplývá ze vzpomínaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, takovou vadou byla toliko mylná interpretace rozhodného smluvního ustanovení, byť měla naprosto zásadní význam pro vývoj sporu, uváží-li se, že ve spojení se skutkovými závěry způsobila zvrat v posouzení skutečnosti, zda předmětná obligatio ex contractu, tedy povinnost "předem sjednat termín prohlídky nemovitosti", byla skutečně porušena, což má následný vliv na posouzení práva vedlejšího účastníka na smluvní pokutu.
Rovněž nelze přehlédnout, že ze strany Nejvyššího soudu se nejednalo o "nově formulovanou povinnost", jak tvrdí stěžovatelé v ústavní stížnosti, nýbrž o konkretizaci vlastního obsahu povinnosti založené smlouvou, o její výklad. Protože obecné soudy provedly k otázce chování smluvních stran dostatečně rozsáhlé dokazování, odvolacímu soudu pouze zbývalo aplikovat závazný právní závěr na dříve učiněné závěry skutkové, což se v projednávané věci i stalo. Nelze tedy odvolacímu soudu vytýkat, že již žádné další dokazování neprovedl, jelikož to v této fázi soudního řízení nebylo nutné.
Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že Nejvyšší soud dospěl ke svému právnímu názoru, jímž byl posléze krajský soud zavázán, postupem předvídaným v §35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž ozřejmil, proč je takový výklad smluvních povinností namístě, tudíž nelze přijmout postoj stěžovatelů, kteří takový právní názor považují za "naprosto účelově vykonstruovaný". V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že v důsledku diametrálně odlišného pohledu na věc nalézacího soudu oproti soudu odvolacímu ve stádiu před kasačním zásahem Nejvyššího soudu mohli stěžovatelé předpokládat, že věc se před Nejvyšší soud může v důsledku ex lege přípustného dovolání dostat, přičemž dovolací soud tento nesoulad mezi soudy první a druhé stolice může odstranit tak, že se přikloní na k tomu či druhému postoji. Na okraj Ústavní soud poznamenává, že sám není povolán k hodnocení správnosti diskutovaného právního závěru Nejvyššího soudu, neboť se jedná o odraz jeho nezávislé rozhodovací činnosti.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu