ECLI:CZ:US:2012:2.US.2933.11.1
sp. zn. II. ÚS 2933/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti LAVANA, a. s., se sídlem Lesní 158, Třeboň, IČ: 63906112, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Cm 99/2000-533 ze dne 29. 12. 2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 225/2007-683 ze dne 12. 3. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 924/2010-723 ze dne 19. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a práva na legitimní očekávání nabytí majetku, garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 35 Cm 99/2000-533 ze dne 29. 12. 2005 Městský soud v Praze zamítl ve výroku I. žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalovaném Fondu národního majetku (dále též "FNM") zaplacení částky původně ve výši 613 391 689 Kč, po opakovaném částečném zpětvzetí žaloby v konečné výši 155 714 006 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody. Ve výroku II. soud zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 1 420 086,50 Kč. Nutno podotknout, že se jednalo již o v pořadí druhé rozhodnutí městského soudu ve věci, když dříve vydaný mezitímní rozsudek ze dne 14. 10. 2003, prohlašující základ žalobního nároku za opodstatněný, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 67/2004-114 ze dne 19. 10. 2004.
Soud prvního stupně po vrácení věci doplnil dokazování, pročež považoval za osvědčené, že stěžovatelka se zúčastnila opakované veřejné soutěže na privatizaci státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň, vyhlášené žalovaným dne 24. 10. 1997 za jím deklarovaných podmínek. Dopisem žalovaného ze dne 28. 11. 1997 byla stěžovatelka vyrozuměna, že se stala vítězem soutěže. K převodu privatizovaného majetku na stěžovatelku nicméně nedošlo, neboť dne 29. 4. 1998 přijala Vláda České republiky usnesení č. 300, kterým rozhodla o jeho bezúplatném převodu na město Třeboň. V návaznosti na to bylo vítězství stěžovatelky ve veřejné soutěži zrušeno (oznámeno dopisem žalovaného ze dne 22. 5. 1998), v důsledku čehož jí měla vzniknout škoda, blíže specifikovaná v žalobních tvrzeních. Nalézací soud však dospěl k opačnému názoru, resp. shledal stěžovatelčin případný nárok na náhradu škody za vyloučený z důvodu, že vítězství stěžovatelky ve veřejné soutěži bylo zrušeno pro porušení podmínek soutěže, kdy se jí ani v dodatečné lhůtě do 31. 1. 1998 nepodařilo předložit žalovanému řádné doklady o finančním krytí doplatku kupní ceny. Podle soudu jakékoli úkony učiněné po 1. 2. 1998 za účelem zrušení předmětné soutěže nemohly mít právní význam s ohledem na zrušení vítězství stěžovatelky porušením čl. XIII. bod 2 podmínek veřejné soutěže k tomuto datu bez dalšího.
K odvolání stěžovatelky rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Cmo 225/2007-683 ze dne 12. 3. 2008 (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované (po zrušení FNM na straně žalované vystupovala Česká republika - Ministerstvo financí) na náklady řízení 473 500 Kč a ve výroku III. rozhodl o nákladech žalované za odvolací řízení ve výši 67 990 Kč, k jejichž úhradě rovněž zavázal stěžovatelku. S odkazem na právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2853/99 ze dne 11. 9. 2001, řešící spor týchž účastníků, odvolací soud konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o obchodní veřejné soutěži, uzavřené mezi stranami sporu, pro nemožnost plnění [§37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.")], neboť FNM v rozhodné době nedisponoval předmětným majetkem právem vlastníka. K věci soud dále podotkl, že postup FNM, který plnil svou zákonem uloženou povinnost jednat v souladu s privatizačním rozhodnutím, tedy s rozhodnutím vlády, nemůže být vykládán jako jednání, které je porušením povinnosti, ať zákonné nebo smluvní.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 924/2010-723 ze dne 19. 7. 2011, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2011, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovala zejména v jejich nepřezkoumatelnosti a nepřesvědčivosti. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka vytkla, že se nedostatečně vypořádal s námitkou týkající se opomenutí soudu prvního stupně k stěžovatelčině žádosti ustanovit jí zástupce z řad advokátů. Nalézací soud, namísto rozhodnutí o podané žádosti, dne 29. 12. 2005 konal jednání spojené s vyhlášením rozsudku, čímž stěžovatelce znemožnil uplatňovat její práva, jmenovitě kvalifikovaně reagovat na nová tvrzení účastníka řízení, a zasáhl tak do jejího práva na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí podle stěžovatelky rovněž z důvodu jeho stručnosti, která nebyla na místě za situace, kdy se odvolací soud odvrátil od argumentace soudu prvního stupně, čímž současně porušil zásadu dvojinstančnosti soudního rozhodování. Co do právního posouzení věci stěžovatelka shledávala interpretaci jednoduchého práva odvolacím soudem nesprávnou a libovolnou. Setrvala na svém stanovisku, že FNM byl odpovědný za škodu jí vzniklou, neboť nedostál svým povinnostem z vyhlášené veřejné soutěže. Usnesení vlády současně stěžovatelka nepovažovala za obecně závazný právní předpis, jímž by mohla vláda či jiný orgán veřejné moci svévolně zasahovat do soukromoprávních vztahů vyhlašovatele a účastníka obchodní veřejné soutěže, v opačném případě by tím byla založena nerovnost mezi orgány veřejné moci a subjekty soukromého práva. Podle stěžovatelky neobstojí ani argument odvolacího soudu odkazující na možnost FNM nakládat jen s majetkem, s nímž má právo nakládat jako vlastník. Fond národního majetku si měl pro tento případ vyhradit v podmínkách veřejné soutěže právo zrušit soutěž, jestliže tak neučinil, došlo ke zrušení vítězství stěžovatelky protiprávně a v rozporu s její dobrou vírou. Obecné soudy, které tyto skutečnosti nevzaly v potaz, zasáhly pak do jejích majetkových práv, resp. práva na legitimní očekávání nabytí majetku.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla vadné posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nedostatečné odůvodnění nepřípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Argumentace o neplatnosti kupní smlouvy, uváděná v usnesení dovolacího soudu, je podle názoru stěžovatelky v rozporu se závěry Nejvyššího soudu prezentovanými v podobných případech, resp. při posuzování platnosti kupních smluv (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 981/2001 ze dne 11. 12. 2002), v souladu s nimiž prodávající nemusí být v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem věci - předmětu prodeje, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří. Stěžovatelka poukázala konečně i na neudržitelnost uvedeného právního názoru, který by vedl k neplatnosti veškerých smluv uzavíraných FNM v rámci privatizace formou obchodní veřejné soutěže, neboť privatizovaný majetek byl vždy na FNM převáděn až poté, co byl vyhlášen vítěz soutěže. Rozhodnutím soudu dovolacího bylo tedy stěžovatelce, dle jejích slov, odepřeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem stěžovatelkou vytýkané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatelka je přesvědčena o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Rovněž Ústavní soud obvykle nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru nicméně Ústavní soud v daném případě neshledal. Právní závěry obecnými soudy ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou také, navzdory opačnému tvrzení stěžovatelky, řádně odůvodněna, jinými slovy splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř., z ústavního hlediska jsou tedy plně přijatelná. Skutečnost, že stěžovatelka s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Z relevantních částí odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se otázkou, zda stěžovatelce ve vztahu k žalovanému FNM, resp. jeho právnímu nástupci, vznikl nárok na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obchodního zákoníku, velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy. Ústavní soud v tomto směru odkazuje především na rozhodnutí odvolacího soudu, jehož právní výklad k neplatnosti smlouvy uzavřené v rámci obchodní veřejné soutěži mezi FNM a stěžovatelkou, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2853/99 ze dne 11. 9. 2001, Ústavní soud již v minulosti z ústavně právního hlediska aproboval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 671/01 ze dne 18. 4. 2002, vydaném ke stížnosti stěžovatelky směřující mimo jiné proti zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001. Nedůvodnost uplatněného nároku nadto podle nalézacího soudu (shodně i Nejvyššího soudu) spočívala ve skutečnosti, že vítězství stěžovatelky ve veřejné soutěži bylo zrušeno pro porušení podmínek soutěže.
Nepřípadná je v dané souvislosti námitka stěžovatelky spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby rozhodnutí obecných soudů byla založena na jednotném právním názoru. Pokud odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, zastávajíce však odlišný právní názor na věc, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení. Z hlediska kautel spravedlivého procesu bylo v této souvislosti rozhodné, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s rozhodnými argumenty Vrchního soudu v Praze ještě před vydáním napadeného rozsudku ze dne 12. 3. 2008 (uvedený právní názor odvolací soud zmínil již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 19. 10. 2004) a mohla k němu zaujmout své stanovisko.
Na výtky stěžovatelky stran absence rozhodnutí o její žádosti o ustanovení právního zástupce ve smyslu §30 o. s. ř. podrobně reagoval odvolací soud (strana čtvrtá rozsudku ze dne 12. 3. 2008). Z jím předestřené argumentace, opírající se o obsah spisového materiálu, se přitom nikterak nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Stěžovatelka ostatně ani neuvádí, na jaká nová tvrzení žalovaného nemohla "kvalifikovaně reagovat". Závěrům odvolacího soudu, který procesní výhradu stěžovatelky odmítl jako nepodloženou, nelze opět z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud podrobil dále přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 924/2010-723 ze dne 19. 7. 2011. Ačkoliv jej stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně neuvedla, dle svého obsahu ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřovala.
Nejvyšší soud v něm rozhodoval o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V prvém případě stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že v dané věci nejde o případ tzv. skryté diformity ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Konstatoval, že sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším žalobě částečně vyhovujícím rozsudku, nicméně toto nové rozhodnutí nalézacího soudu nespočívalo na právním názoru vysloveném odvolacím soudem, jímž tento soud zrušil jeho předchozí mezitímní rozsudek. Řečené je patrné z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí vydaných v předmětné věci. Ústavní soud proto pochybení na straně Nejvyššího soudu neshledal.
Ve vztahu k té části napadeného usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání postavené na otázce zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je třeba říci, že přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí plně na úvaze dovolacího soudu, na jeho uplatnění není dán ex lege nárok. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to za účelem plnění svých úkolů "sjednocovatele" judikatury. U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, resp. proč řešení této otázky zvolené soudy nižších stupňů bylo správné, což dovolací soud v posuzované věci, byť stručnou formou, splnil. Pakliže stěžovatelka naznačuje, že dovolací soud měl dospět k závěru o zásadním právním významu stěžovatelkou předestřených otázek, jedná se o polemiku s názorem Nejvyššího soudu, kterou Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávaje, že by postupem obecných soudů v předmětném řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou či Úmluvou, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu