ECLI:CZ:US:2012:2.US.2935.12.2
sp. zn. II. ÚS 2935/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2012 č. j. 135 EC 184/2010-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD (výrok I.). Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení i v rozporu s rozhodnutím ve věci. Namítá, že důvodně očekávala, že v případě úspěchu ve sporu jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Soud však náklady posoudil jako neúčelně vynaložené, s tím že v jiném řízení se stejnými účastníky jí již náhrada nákladů řízení přiznána byla, a mohla tedy oba své nároky uplatnit v jedné žalobě, s níž by byly spojeny jedny náklady právního zastoupení i soudní poplatek. Tato skutečnost však dle jejího mínění nemůže být okolností odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení. Soud jí ani nesdělil svůj záměr aplikovat §142 o. s. ř. a posoudit její náklady jako účelně nevynaložené, čímž jí odepřel právo se k této otázce během jednání vyjádřit. Je přesvědčena, že soud ustanovení §142 o. s. ř. aplikoval nesprávně a překročil v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Jeho postup označuje za svévolný a rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné a neodůvodněně zvýhodňující jednu stranu sporu. Na podporu svých tvrzení pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na závěry vyslovené v nálezu ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k právu na právní pomoc a poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008.
Argumentačně shodnými ústavními stížnostmi stěžovatelky týkajícími se téže právní problematiky se Ústavní soud ve svých senátech již opakovaně zabýval a rozhodl o nich tak, že je jako zjevně neopodstatněné usneseními odmítl (např. sp. zn. II. ÚS 853/12, II. ÚS 1266/12, I. ÚS 1340/12, III. ÚS 1462/12 či III. ÚS 1699/12). S podstatou této argumentace, kterou stěžovatelka ve svých podáních neustále opakuje, se dále Ústavní soud podrobně vypořádal v zamítavém nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12. V posuzované věci je napadený výrok logicky a ústavně konformním způsobem odůvodněn. Za této situace tedy postačí na závěry z této judikatury plynoucí, jež jsou stěžovatelce známy, pro stručnost plně odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu