ECLI:CZ:US:2012:2.US.2938.10.1
sp. zn. II. ÚS 2938/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Petříkem, advokátem se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1541/2010 ze dne 29. 6. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, č. j. 15 Co 723/2008 - 123 ze dne 28. 4. 2009, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Táboře, č. j. 3 Nc 4062/2003 - 33 ze dne 10. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jeho základních práv a jiných ústavně zaručených principů, jmenovitě právo na rovnost účastníků řízení před soudem ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. l Protokolu č. l k Úmluvě, jakož i porušení zákazu diskriminace zakotveného v čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti je nepřípustná.
Z napadených soudních aktů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v předmětném exekučním řízení jako povinný domáhal zastavení řady exekucí, dříve nařízených jednotlivými usneseními Okresního soudu v Táboře (č. j. 3 Nc 4062/2003 - 4 ze dne 3. 4. 2003, č. j. 9 Nc 4299/2004 - 4 ze dne 10. 8. 2004, č. j. 9 Nc 4408/2004 - 5 ze dne 20. 10. 2004, č. j. 9 Nc 4064/2006 - 3 ze dne 3. 3. 2006 a č. j. 9 Nc 4697/2006 - 7 ze dne 8. 1. 2007). Okresní soud žádost stěžovatele na zastavení uvedených exekucí zamítl svým usnesením ze dne 27. 10. 2007, č. j. 3 Nc 4062/2003 - 33, a rozhodl o nákladech řízení mezi oprávněnými a stěžovatelem i o nákladech příslušných soudních exekutorů, když důvody stěžovatele ve vztahu k označeným exekucím neshledal opodstatněnými. Stěžovatel namítal výrazný nepoměr mezi výší vymáhané pohledávky a cenou nemovité věci, z níž má být pohledávka oprávněných uspokojena. Okresní soud ve svém odůvodnění poznamenal, že je v současné době proti stěžovateli vedeno minimálně pět exekučních řízení, přičemž součet všech pohledávek přesahuje částku 400.000,- Kč. Tento fakt dle soudu prvého stupně sám o sobě odůvodňuje provedení exekuce prodejem nemovitostí s tím, že stěžovatel nedisponuje žádným jiným majetkem, z něhož by bylo možné pohledávky uspokojit. Zásadní námitku stěžovatel postavil na ust. §322 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), podle kterého se výkon rozhodnutí vedeného proti podnikateli nesmí týkat těch věcí, které nezbytně potřebuje pro výkon své podnikatelské činnosti. V této souvislosti okresní soud vyslechl svědka D. M., z jehož výpovědi dle názoru soudu vyplynulo, že na nemovitostech, které jsou exekucí postiženy, hospodaří tento svědek jak vlastním jménem, tak i jménem stěžovatele a jménem společnosti ANIMAL'S. Okresní soud konstatoval, že tento svědek v současné době provozuje činnost osobně a za pomoci rodinných příslušníků. Soud poznamenal, že není patrno, že by stěžovateli odváděl nějaké účty, a podnikal-li na základě pokynů stěžovatele, pak se dle mínění soudu jedná spíše o "jakési hospodářské rady". K tomu soud doplnil, že po převodu velké části majetku stěžovatele má svědek v současnosti ve svém vlastnictví téměř veškerou mechanizaci, kterou prý v případě potřeby otci půjčuje. Soud dodal, že společnost ANIMAL'S je v likvidaci, nemá žádný statutární orgán, jelikož stěžovatel byl jako její jednatel vymazán. Ze všech těchto důvodů soud uzavřel, že návrh na zastavení exekucí je třeba v plném rozsahu zamítnout.
Usnesení soudu I. stupně napadl stěžovatel včasným odvoláním. Nejprve namítl, že se neúčastnil soudního jednání, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž v daném řízení jde o exekuci na jeho nemovitý majetek užívaný k podnikání, byť zprostředkovaně přes svého syna. Současně však dle stěžovatele šlo o znemožnění podnikání a existence jeho syna. Stěžovatel soudu I. stupně dále vytkl, že je "nepodstatné a nadbytečné zkoumat formu komunikace mezi subjekty" či se zabývat tvorbou zisku. Podle něj se nelze ztotožnit s tím, že by soud povinného řádně předvolal, když toto předvolání prý neobsahovalo náležitosti ve smyslu §19 jednacího řádu. Navíc prý není pravdou, že by na tuto situaci sám nereagoval, protože pověřil pracovníky Vězeňské služby ČR, aby se soudu dotázali a zjednali nápravu. Soud však dle stěžovatele vůbec nereagoval. Neměl prý zájem jej slyšet nebo předvolat. V dalším pak vyjádřil své výhrady vůči exekucím. Namítl, že jsou neoprávněné, za nezákonný pak považuje postup soudního exekutora V. P., který mu měl obstavit majetek, účty a mzdu. Prostředky z účtu prý odčerpal již v roce 2003, nyní ale "předstírá opak". Navíc exekuce oprávněných - manželů S. - prý vychází z nespravedlivého odsouzení stěžovatele, v důsledku čehož je nesprávně vyřešena otázka vzniku dluhu. Správný není ani výrok o nákladech řízení, neboť je prý věcí oprávněných, že se nechali zastupovat. Stěžovatel v této spojitosti vyjádřil své přesvědčení, že není možné na jedné straně přiznat náklady oprávněným a na druhé straně stěžovateli neustanovit advokáta, když je ve vězení a nemocný. Protože však prý v současné době došlo k částečnému zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, žádá o osobní slyšení, seznámení se se spisem a o ustanovení advokáta. Na závěr svého odvolacího návrhu navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí Okresního soudu v Táboře zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se s odvolacími důvody stěžovatele neztotožnil, dav ve všem za pravdu okresnímu soudu, jehož usnesení potvrdil. Ve svém odůvodnění odvolací soud vyzdvihl, že sám ve věci nařídil jednání, zajistil účast stěžovatele na něm, nadto ještě předtím mu umožnil studium kompletního spisového materiálu. Pokud jde o otázku právního zastoupení stěžovatele, odvolací soud výslovně uvedl, že svým usnesením ze dne 13. 3. 2009, č. j. 15 Co 723/2008 - 102, rozhodl o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce tak, že jí nevyhověl. Stran námitky stěžovatele týkající se vhodnosti zvoleného způsobu exekuce, plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, s jehož závěry se v této otázce ztotožnil. Úvahy soudu I. stupně však obohatil o svůj postřeh spočívající v tom, že v případě stěžovatele nejde o nemovitosti, které by stěžovatel nezbytně potřeboval k uspokojování hmotných potřeb svých nebo své rodiny, a to i za předpokladu, že by je využíval k bydlení. Na odvolací námitku stěžovatele ohledně toho, že pohledávka oprávněných - manželů Š. - vznikla v souvislosti s jeho nespravedlivým odsouzením, soud odpověděl, že směřuje k přezkoumání samotných exekučních titulů, což v exekučním řízení již není možné řešit. Krajský soud se následně zabýval námitkami procesního charakteru, které ve svém odvolání stěžovatel vznesl. Soud zejména nepřisvědčil jeho výtce směřující proti neúčasti na jediném jednání, které okresní soud v dané věci nařídil. Zdůraznil, že stěžovatel obdržel předvolání k nařízenému jednání s dostatečným předstihem a jestliže požádal o účast na jednání v den, kdy se konalo, neměl soud I. stupně objektivně možnost jeho účast zajistit, přičemž k odročení jednání, o což stěžovatel prý ani nežádal, neshledal žádné důvody. Krajský soud se rovněž vyrovnal s tvrzením stěžovatele, že okresní soud nereagoval na jeho žádost o ustanovení zástupce, když z obsahu spisu je zřejmé, že o otázce právního zastoupení rozhodoval okresní soud opakovaně, naposledy svým rozhodnutím ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Nc 4062/2003 - 76, jímž zastoupení povinného zrušil. Na základě všech těchto důvodů Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, odvoláním dotčené usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Při posuzování procesních podmínek jeho přípustnosti však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vady dovolacího návrhu nebyly odstraněny včas, kteréžto nedostatky nedovolují pokračovat v dovolacím řízení, a proto jej svým usnesením odmítl.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatel stížností (ve znění jejích pozdějších doplnění), ve které napadá jak postup soudů I. a II. stupně, tak i posouzení stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, proti němuž směřuje většina výhrad. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že nerespektovaly jeho právo být v uvedeném exekučním řízení zastoupen, slyšen a vyjadřovat se k prováděným důkazům osobně před soudem, přitom sám není právnického vzdělání a v době, kdy měl být předvolán k jednání v projednávané věci, byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nebyl právně zastoupen. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že nebyla zajištěna jeho účast při nařízeném jednání v projednávané věci, s tím, že v té době byl ve výkonu trestu odnětí svobody. O to více pak měla být ze strany soudů zajištěna ochrana jeho práv, zejména pak právo na spravedlivý proces, aby se mohl dostavit k projednávané věci. Je prý nerozhodné, zda, popř. jakým způsobem se povinný (stěžovatel) v rámci výkonu rozhodnutí vyjadřuje vůči státnímu orgánu. Taková okolnost dle jeho mínění nemůže mít vliv na zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces, zejména pak práva být předvolán k projednávané věci a být při jednání přítomen. Exekuční řízení je dle něj řízením velmi závažným a jeho důsledky natolik podstatné, že je naprosto nebytné, aby v jeho průběhu byla beze zbytku dodržena veškerá práva stěžovatele jako povinného, zejména pak ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, především právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení, jakož i právo vyjádřit se ke všem navrženým a prováděným důkazům.
Povinnost zajištění účasti stěžovatele jako povinného při nařízeném jednání je prý nepřekročitelná, zvláště když byl ve výkonu trestu odnětí svobody, v pozici odsouzeného neměl možnost svou účast při nařízeném jednání ovlivnit, ačkoli se jednání zúčastnit chtěl a měl v úmyslu uplatňovat své oprávněné zájmy a práva. Obecné soudy prý měly zajistit eskortu stěžovatele jako povinného k nařízenému jednání, zvláště za situace, kdy bylo soudům zřejmé, že při tomto ústním jednání bude prováděno dokazování, a to bez ohledu na to, zda povinný o svou účast požádá či nikoliv. Obecné soudy se pak dle názoru stěžovatele dopustily pochybení a porušily jeho právo na spravedlivý proces, když při nařízeném jednání bylo prováděno dokazování, aniž by soudem I. stupně bylo stěžovateli umožněno se k jejich provedení alespoň vyjádřit, následně bylo rozhodnuto ve věci samé. Odvolací soud pak k odvolání stěžovatele takovéto závažné pochybení ze strany soudu 1. stupně nenapravil a rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdil.
Na adresu Nejvyššího soudu stěžovatel ve svém prvotním návrhu nejdříve poznamenal, že tento "se zmýlil, když ve výroku usnesení konstatoval, že dovolání bylo podáno opožděně, když je zcela zřejmý opak". V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 26. 10. 2010 své úvahy stěžovatel dále rozvedl. Podle přesvědčení stěžovatele dovolací soud nesprávně posoudil otázku běhu lhůty k podání dovolání, resp. lhůty k doplnění dovolání stěžovatelem. Stěžovatel tvrdí, že mu byl usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 3 Nc 4062/2003, ustanoven zástupce pro dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 4. 2009, č. j. 15 Co 723/2008 - 123, přičemž toto usnesení o ustanovení zástupce stěžovateli prý nabylo právní moci dne 8. 9. 2009. Stěžovatel tvrdí, že ve smyslu ust. §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pak lhůta stěžovatele pro podání dovolání začala běžet až od právní moci usnesení o ustanovení zástupce ve smyslu ust. §30 téhož předpisu. Jelikož rozhodnutí Okresního soudu v Táboře o ustanovení zástupce stěžovateli pro dovolací řízení nabylo právní moci dne 8. 9, 2009, pak lhůta pro podání dovolání prý uplynula dne 9. 11. 2009 (8. 11. 2009 byla neděle), přičemž soudem ustanoveným zástupcem stěžovatele, JUDr. J. N., bylo dovolání podáno včas, když k poštovní přepravě bylo podáno dne 9. 11. 2009. Vzhledem k tomuto prý byla stěžovatelem dodržena lhůta k podání dovolání a dovolací soud měl věc projednat ve smyslu ust. §242 a následující o. s. ř. a měl dovoláním napadená rozhodnutí zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Namísto toho však dovolací soud dle přesvědčení stěžovatele bez dalšího dovolání odmítl, aniž by se zabýval dovolacími důvody, které ve svém dovolání prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil. Podané dovolání tak mělo být věcně projednáno a rozhodnuto.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání Nejvyšším soudem. Z uvedeného usnesení dovolacího soudu i ústavní stížnosti plyne, že za účelem podání dovolání byl usnesením Okresního soudu v Táboře, č. j. 3 Nc 4062/2003 - 130 ze dne 27. 7. 2009, stěžovateli ustanoven JUDr. J. N., advokát, což stěžovatel rovněž dokládá přiloženou kopií tohoto rozhodnutí. Z něj je zřejmé, že příslušný okresní soud v něm neposuzoval výlučně návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce za účelem podání dovolání a jeho zastoupení během dovolacího řízení, nýbrž i jeho návrh na odložení provedení některých dalších exekucí, což se promítlo do skutečnosti, že usnesení obsahuje dva samostatné výroky, které na sobě nejsou nikterak závislé. Okresní soud žádosti stěžovatele na ustanovení právního zástupce vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobce nemá vlastní prostředky na obstarání advokáta, přičemž poznamenal, že dovolatel musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem. K tomu jen doplnil, že dvouměsíční lhůta pro podání dovolání běží stěžovateli ode dne právní moci usnesení o ustanovení zástupce. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že vyhovující výrok I o ustanovení právního zástupce stěžovateli nabyl právní moci dříve než napadený výrok II, kterým byl návrh na odložení exekucí zamítnut. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí výslovně a správně uvedl, že výrok I nabyl právní moci již 19. 8. 2009. Stěžovatel naproti tomu tvrdí, že usnesení nabylo právní moci až 8. 9. 2009, z čehož dovozuje, že ustanovený advokát odstranil vady návrhu včas, když jím k poštovní přepravě byl podán dne 9. 11. 2009. Stěžovatel však opomněl, že jím tvrzené datum právní moci se nevztahuje a nemůže se vztahovat na výrok o ustanovení právního zástupce, který nabyl právní moci dříve než druhý výrok. Není bez zajímavosti, že ačkoliv datum 19. 8. 2009 ve svém usnesení explicite zmiňuje dovolací soud, stěžovatel proti tomu nijak neargumentuje, ačkoliv se jedná o zásadní rozpor, na němž závisí otázka, zda stěžovatel, resp. jemu ustanovený zástupce odstranil vady dovolacího návrhu včas. Protože předmětný výrok nabyl právní moci již dnem 19. 8. 2009, nebyly vady dovolacího návrhu odstraněny včas, a tak nelze považovat výhrady stěžovatele za opodstatněné.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou týkající se nerespektování jeho práva být v uvedeném exekučním řízení zastoupen, slyšen a vyjadřovat se k prováděným důkazům osobně před soudem, která směřuje proti postupu soudů prvého a druhého stupně, přičemž ani ji důvodnou neshledal. Zde je třeba říci, že neměl-li stěžovatel takovou možnost před soudem I. stupně, kterou si způsobil tím, že o účast na jednání požádal ve věznici až v den, kdy se konalo, pak odvolací soud, jak i výslovně plyne z odůvodnění jeho usnesení, ve věci nařídil jednání, zajistil na něm účast povinného, přičemž předtím mu umožnil studium kompletního spisového materiálu (viz str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Stěžovatel však ani toto tvrzení soudu II. stupně ve své stížnosti nikterak nezpochybňuje. Nelze tudíž přisvědčit stěžovateli, že odvolací soud k jeho odvolání "takovéto závažné pochybení ze strany soudu 1. stupně nenapravil a rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdil".
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu