ECLI:CZ:US:2012:2.US.2943.11.1
sp. zn. II. ÚS 2943/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2011, č. j. 11 Co 700/2010-211, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. dubna 2010, č. j. 14 C 293/2008-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobce (stěžovatel) se žalobou původně podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (věc vedená pod sp. zn. 32 Cm 109/99) domáhal po žalovaném (Mgr. P. J., bytem L.) zaplacení částky původně ve výši 1.590.000 Kč (po částečné úhradě zůstala předmětem žaloby částka 450.000 Kč s příslušenstvím) jako náhrady škody způsobené žalovaným jako správcem konkursní podstaty úpadce WIKA, s. r. o. Uvedená škoda byla dle žalobních tvrzení způsobena tím, že žalobce jako zájemce o koupi nemovitostí ve vlastnictví úpadce nabízených k prodeji ve výběrovém řízení mimo dražbu složil zálohu ve výši 2.304.520 Kč, avšak tato záloha mu byla vrácena pouze zčásti, takže předmětem žaloby zůstala částka ve výši 450.000 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Lounech začal tento spor řešit poté, co předchozí vyhovující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, č. j. 29 Cdo 2225/2008-120, a věc mu byla postoupena jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil závěr, že jednání žalovaného při organizaci "výběrového řízení" směřujícího ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu za nejvýhodnější nabídku, bylo jednáním správce konkursní podstaty úpadce při výkonu jeho funkce. Dále uvedl, že je-li vůči žalovanému uplatňován nárok z titulu odpovědnosti za škodu, kterou měl žalobci způsobit při výkonu funkce správce konkursní podstaty a odtud vyvozována osobní majetková odpovědnost žalovaného, nejde o skutkový základ věci totožný s tím, který by se odvíjel od sporu o pohledávku za podstatou. Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem, na němž byla postavena rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, podle kterého při zadávání "Podmínek výběru zájemce o koupi nemovitosti" (dále též "Podmínky"), a při vybírání záloh od zájemců (i těch, kteří posléze s koupí uspěli) podle těchto Podmínek jednal žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce (tedy "na účet konkursní podstaty") a při vrácení zálohy žalobci podle článku 6 stejných Podmínek již jednal jen na vlastní odpovědnost (na svůj účet).
4. Okresní soud v Lounech poté co žalobce poučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s odkazem na názor Nejvyššího soudu vyslovený ve shora citovaném zrušujícím rozsudku, žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť žalovaný při výkonu funkce správce nezavinil skutečnost, že žalobci, poté co odpadl důvod, který vedl k poskytnutí zálohy, nebyla vrácena žalovaná částka představující nevrácenou část zálohy. Žalovaným měl být totiž s ohledem na skutkový základ věci Mgr. P. J., správce konkursní podstaty úpadce WIKA s. r. o., a nikoliv osoba, jak byla označena v žalobě a následně v průběhu téměř celého řízení, tzn. "Mgr. P. J., bytem L.". Pokud žalobce později (v podání ze dne 11. února 2010 doručeném Okresnímu soudu v Lounech dne 12. února 2010 - po poučení podle §118a o. s. ř.) provedl upřesnění označení žalovaného (žalobce vedle jména, příjmení a bydliště žalovaného uvedl označení správce konkursní podstaty úpadce WIKA s. r. o.), posoudil Okresní soud v Lounech toto jednání jako snahu o obejití §92 odst. 2 o. s. ř. týkající se záměny účastníka. V této souvislosti poukázal soud na názor Nejvyššího soudu ohledně nepřehlédnutelnosti vazby na exekuční řízení, když na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž tato osoba vystupovala jako správce konkursní podstaty, nemůže být exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 11 Co 700/2010-211, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými (které ostatně nikdo z účastníků nezpochybňoval) i s právními závěry soudu prvního stupně. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který nepřihlédl k upřesnění označení žalovaného uvedeného v podání doručeném soudu prvního stupně dne 12. února 2010, neboť se nemohlo jednat o odstranění vady žaloby, a nemohlo se jednat ani o procesní úkon ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce sám opakovaně uváděl, že se jednalo o upřesnění označení žalovaného a že tomuto měl předcházet postup podle §43 odst. 1 o. s. ř., tudíž nebyl důvod, aby soud prvního stupně dle §92 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval. Odvolací soud mj. konstatoval, že složením zálohy, byť na účet zřízený žalovaným, se obohatila konkursní podstata. Vzhledem k tomu, že žádné další porušení povinnosti žalovaným nebylo tvrzeno ani nevyšlo v řízení najevo, nebylo možné aplikovat ustanovení o náhradě škody.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve popisuje předchozí řízení (před zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu) vedené v prvním stupni u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 109/99. V tomto řízení soudy (Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze) dovodily, že mezi stěžovatelem a žalovaným vznikl občanskoprávní obligační vztah, který nevyplývá z náhrady škody, nýbrž z Podmínek výběru zájemce o koupi, z nichž vyplývá povinnost žalovaného vrátit stěžovateli zálohu složenou za účelem koupě nemovitostí. Teprve až Nejvyšší soud konstatoval, že se jedná svou povahou o spor o pohledávku za podstatou, ve kterém může vystupovat žalovaný pouze jako správce konkursní podstaty. Stěžovatel na základě výzvy Okresního soudu v Lounech v podání z 11. února 2010 (doručeném soudu 12. února 2010) upřesnil označení žalovaného tak, že se mělo jednat o osobu žalovaného ve funkci správce konkursní podstaty. Přesto Okresní soud v Lounech žalobu zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí potvrdil. V tomto spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že pokud soudy kvalifikovaly skutek jím popsaný jinak než stěžovatel, měly stěžovatele vyzvat k upřesnění označení žalovaného. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 198/97. Obecné soudy však tento postup nepoužily a pouze konstatovaly, že stěžovatel svým upřesněním toliko obchází postup podle §92 odst. 2 o. s. ř. Úmyslem stěžovatele zcela jistě nebylo žalovat nárok právně nesprávně a neměl v úmyslu požadovat plnění po osobě, která není jejím nositelem. Podle názoru stěžovatele se nejednalo o jiný skutkový základ, nýbrž pouze o odlišné právní posouzení nároku a na ně navazující označení žalovaného. Ve vztahu k označení žalovaného poukázal stěžovatel na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a zejména jeho citaci stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 19/98, z něhož opomněl připomenout část týkající se vadného označení žalobce. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy nesprávně zvoleným procesním postupem aplikovaly normu jednoduchého práva, která stěžovateli fakticky znemožnila ochranu jeho práva. Stěžovatel poukazuje na to, že před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu měl v postupu soudů legitimní očekávání, že jeho postup (označení žalovaného) nemůže být nesprávné. Soudy místo toho, aby poskytly právní ochranu oprávněnému nároku stěžovatele, pouze poukázaly na jeho omyl v označení žalovaného.
III.
7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
8. V dané věci stěžovatel namítá nesprávný a formalistický procesní postup obecných soudů, které zamítly jeho žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že soudy jej měly s ohledem na změněnou kvalifikaci skutkového stavu vyzvat ke změně (upřesnění) označení žalovaného. K tomu Ústavní soud uvádí, že ke změně kvalifikace došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu, který zrušil předchozí rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud jednoznačně uvedl, že pohledávka spočívající v požadavku na vrácení zálohy, kterou zájemce o koupi majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu složil na účet určený správcem konkursní podstaty za účelem splnění podmínky účasti na výběrovém řízení, je pohledávkou za podstatou [§31 odst. 2 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Již tento názor vyslovený Nejvyšším soudem měl vést stěžovatele k úvaze o správnosti označení žalovaného. Jak se dále podává z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, Okresní soud v Lounech poté, co mu byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému, poučil stěžovatele v souladu v §118a odst. 1 o. s. ř. a vyzval jej, aby s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vylíčil všechny rozhodné skutečnosti ve věci a aby řádně označil žalovaného. V tomto poučení soud dokonce vznesl dotaz, zda stěžovatel trvá na označení žalovaného tak, jak bylo dosud uváděno. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel dostal příležitost ke změně označení osoby žalovaného a napravení svého nesprávného názoru, kterou ovšem nevyužil. Je přitom nepochybné, že poučovací povinnost soudu nemůže jít nad rámec procesního poučení. Naznačení, jakou osobu žalovat (zda, v daném případě, žalovaného jakožto fyzickou osobu nebo jako správce konkursní podstaty) by již bylo nepřípustným poučením o hmotném právu.
9. Ve vztahu k posouzení podání stěžovatele ze dne 11. února 2010, jímž na výzvu soudu upřesnil osobu žalovaného, Ústavní soud podotýká, že je především věcí obecného soudu, jak podání vyhodnotí. Pokud Okresní soud v Lounech toto podání neposoudil jako návrh na záměnu účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., čemuž napovídá i stěžovatelova citace z předmětného podání z 11. února 2010 obsažená v ústavní stížnosti, a pokud tento svůj názor řádně odůvodnil, nemá Ústavní soud proti takovému postupu žádné výhrady. Jestliže stěžovatel měl zájem o záměnu účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., měl tak učinit řádným a formálně přesným procesním návrhem. Záměna účastníka vyžaduje totiž určité předpoklady (např. souhlas původního žalovaného) a samozřejmě s sebou přináší zásadní procesní účinky. Záměna účastníka je přitom institutem, který umožňuje sjednání nápravy v případě nedostatku věcné legitimace účastníka řízení.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy poskytly stěžovateli dostatečný časový prostor i poměrně jasnou nápovědu k tomu, aby mohl i po změněné kvalifikaci skutkového stavu uplatnit svůj nárok proti správné pasivně legitimované osobě. Jestliže stěžovatel této možnosti v řízení před soudem prvního stupně nevyužil (v odvolacím ani dovolacím řízení již není případná záměna účastníka možná), nemůže svoje pochybení dohánět nyní v řízení před Ústavním soudem.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu