ECLI:CZ:US:2012:2.US.2985.11.1
sp. zn. II. ÚS 2985/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Diag Human SE, se sídlem Landstrasse 33, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, 169 00 Praha 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2011, č. j. Ncp 1590/2011-46, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práv na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu I.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2011, č. j. Ncp 1590/2011-46, v rámci řízení o jmenování rozhodce iniciovaného Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) a vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 223/2010 rozhodl o určení věcné příslušnosti tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchnímu soudu v Praze předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Městský soud v Praze z důvodu, aby věcná příslušnost byla postavena najisto, neboť Vrchní soud v Praze v případě předchozího (totožného) návrhu vedlejšího účastníka na jmenování rozhodce (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5345/2010) stanovil věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 (usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. června 2010, č. j. Ncp 1474/2010-27). Vrchní soud v Praze vyšel při rozhodování o věcné příslušnosti z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2010, č. j. 23 Cdo 4847/2009 (řízení zahájené a vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5854/2008), v němž Nejvyšší soud posuzoval v řízení týkajícím se týchž účastníků (Diag Human SE a Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) a téhož předmětu (jmenování rozhodce) věcnou příslušnost podle předmětu rozhodčího řízení a dospěl k závěr, že je dána vzhledem k uplatnění nároku z důvodu zneužití účasti v hospodářské soutěži a z důvodů nekalé soutěže věcná příslušnost krajských soudů [viz §9 odst. 3 písm. k) a l) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
II.
3. Stěžovatel v obsáhle formulované stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, jehož se měl dopustit Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím o věcné příslušnosti, které ovšem stěžovatel považuje za věcně správné. Přípustnost ústavní stížnosti dovozuje stěžovatel z toho, že proti rozhodnutí o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. nelze podat odvolání ani dovolání, takže jsou vyčerpány všechny dostupné právní prostředky, jak předpokládá §74 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvozuje od okamžiku, kdy se napadené rozhodnutí dostalo do sféry jeho dispozice, což bylo 2. září 2011 při nahlédnutí do soudního spisu, když doručení napadeného rozhodnutí do datové schránky právního zástupce stěžovatele považuje za fingované.
4. Stěžovatel nejprve podrobně rozebírá celkové okolnosti svého majetkového sporu mezi jím a Českou republikou vedeného od roku 1996. Poukazuje přitom na zneužívání policejních i vyšetřovacích orgánů, zneužívání zpravodajských služeb a dokonce i na pokus o zneužití zákonodárné iniciativy. Svá tvrzení dokládá různými tvrzeními a dokumenty, které jsou přílohou ústavní stížnosti. Stěžovatel dále popisuje vlastní rozhodčí řízení, jež představuje rámec pro řízení o jmenování rozhodce soudem. Vychází přitom z toho, že žádost o přezkoumání rozhodčího nálezu je neúčinná.
5. K věci samé a tvrzenému porušení ústavně zaručených práv uvádí, že obě řízení o jmenování rozhodce [návrh na jmenování 3. rozhodce (řízení, v němž bylo vydáno shora citované usnesení Nejvyššího soudu, které stanovilo věcnou příslušnost krajských soudů) a návrh na jmenování rozhodce za stěžovatele (stávající řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 223/2010)] zahájená nepříslušnou organizační složkou státu (Ministerstvem zdravotnictví, resp. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) byla záměrně zahájena u věcně nepříslušného soudu (Obvodní soud pro Prahu 6 a řízení zahájená pod sp. zn. 12 Nc 5854/2008 a sp. zn. 12 Nc 5345/2010). V průběhu řízení o jmenování rozhodce za stěžovatele (řízení vedené pod sp. zn. 12 Nc 5345/2010) byl podán Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nový návrh na jmenování rozhodce k Městskému soudu v Praze (věc vedená pod sp. zn. 28 Cm 223/2010). Z tohoto řízení pak vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti opět poukazuje na celkové okolnosti věci a procesní i faktická pochybení soudů v řízení zahájeném u Městského soudu v Praze (zmiňuje zejména nestandardní časové okolnosti podání návrhu). V prvé řadě ovšem namítá zmatečnost řízení, která spočívá v tom, že Městský soud v Praze jednal i přesto, že totožné řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. na 12 Nc 5345/2010), tedy přesto, že byla dána překážka litispendence. O překážce litispendence byl Městský soud v Praze stěžovatelem informován a měl tedy toto později zahájené řízení zastavit. Stěžovatel dále namítá, že Vrchní soud v Praze opětovně a tedy v rozporu s §104a o. s. ř. rozhodoval o věcné příslušnosti. Podle názoru stěžovatele není přitom podstatné, že první rozhodnutí týkající se věcné příslušnosti (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. Ncp 1474/2010-27) je věcně nesprávné; podstatné je, že bylo vydáno, doručeno a je závazné pro účastníky řízení i pro soudy (§104a odst. 7 o. s. ř.). Stěžovatel v souvislosti s v pořadí druhým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti (stávající ústavní stížností napadené rozhodnutí) zmiňuje i otázku doručování tohoto rozhodnutí. Právnímu zástupci stěžovatele bylo totiž toto rozhodnutí doručováno do datové schránky, kterou ovšem vůbec neměl zřízenu. Na tuto skutečnost navíc Městský soud v Praze v minulosti upozorňoval. Stěžovatel tyto okolnosti uvádí, aby poukázal na celkově neférový proces a postupy České republiky a jejích orgánů ve sporu s ním. Napadá usnesení Vrchního soudu v Praze se záměrem, aby dostal odpověď na otázku, zda i věcně správným rozhodnutím, vydaným však mimo pravomoc rozhodujícího orgánu a ve zjevné snaze stranit jednomu z účastníků řízení, lze zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že jednou vydané pravomocné rozhodnutí o věcné příslušnosti je závazné. Pokud Vrchní soud v Praze rozhodl o tomtéž znovu, postupoval zcela mimo zákonné meze, neboť k revizi svého vlastního rozhodnutí nemá vrchní soud pravomoc a zákon mu to dokonce zakazuje. Porušení práva na spravedlivý proces dovozuje z legitimního očekávání věcné správnosti rozhodnutí, ale i z očekávání zákonného a předvídatelného postupu v řízení, jež k rozhodnutí vede. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí je svévolné, neboť není m. j. řádně odůvodněno; navíc se jedná o rozhodnutí překvapivé, zasahuje do práva stěžovatele důvěřovat ve správnost mocenských aktů státu (k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 a sp. zn. I. ÚS 398/04 a sp. zn. I. ÚS 544/06) a je nepřezkoumatelné (z důvodu absence smysluplného odůvodnění).
III.
6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Městského soudu v Praze příslušný spis a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
7. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že je z něj zřejmé, že si byl vědom jak svého předchozího rozhodnutí ze dne 24. června 2010, č. j. Ncp 1474/2010-27, tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2010, č. j. 23 Cdo 4847/2009-487.
8. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí uvádí, že toto usnesení je závazné pro řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 223/2010. Usnesení Vrchního soudu z 24. června 2010, č. j. Ncp 1474/2010-27, pak bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a je závazné pro řízení vedené pod sp. zn. 12 Nc 5345/2010. Stěžovatel se svým požadavkem na zrušení napadeného rozhodnutí, které ovšem sám považuje za věcně správné, snaží nastolit stav, který by nutně vedl ke skutečnému porušení práva na zákonného soudce, neboť by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud (Obvodní soud pro Prahu 6), čímž by nemohlo dojít k ústavně konformnímu jmenování rozhodce.
9. Stěžovatel se v replice blíže vyjádřil především k argumentaci vedlejšího účastníka řízení, neboť vyjádření Vrchního soudu v Praze bylo podle jeho mínění podáno pouze formálně, aniž by z něj vyplývalo cokoliv bližšího. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka řízení se stěžovatel nejprve zabývá jeho námitkou opožděnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti dovozuje, že doložka právní moci na napadeném rozhodnutí není v daném případě rozhodující, protože její správnost byla vyvrácena. Ústavní stížností napadené usnesení se dostalo do sféry dispozice stěžovatele až dne 2. září 2011, kdy nahlížel do spisu (nikoliv dnem doručení do cizí datové schránky). V další části stěžovatel vyvrací argumenty vedlejšího účastníka stran totožnosti obou řízení zahájených státem ve věci jmenování rozhodce za stěžovatele. Opakovaně zastává názor, že jde o totožné řízení, přičemž pro tento závěr není rozhodující spisová značka, ale totožnost účastníků a předmětu řízení. Přitom dospívá k závěru, že v téže věci nelze vést současně dvě řízení vedle sebe, přičemž pozdější řízení by muselo být zastaveno a zároveň nemůže být opakovaně rozhodnuto o věcné příslušnosti soudů. Ve zbývající části repliky se stěžovatel vyjadřuje k celému kontextu sporu a k otázce pravomoci soudů rozhodovat o jmenování rozhodce.
IV.
10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 5. října 2011. Ústavní stížností napadené rozhodnutí přitom podle vyznačené doložky nabylo právní moci dne 28. července 2011. Z výše uvedeného by se mohlo jevit, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání. Tak tomu ovšem není. Ústavní soud z předloženého spisu zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2011, č. j. Ncp 1590/2011-46, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručováno do datové schránky, kterou ovšem, jak Ústavní soud ověřil dotazem na Ministerstvu vnitra, advokát Jan Kalvoda nemá a v minulosti nikdy neměl zřízenu. Z tohoto důvodu Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele, že se o napadeném rozhodnutí dověděl až při nahlížení do spisu dne 2. září 2011 (o tom ostatně svědčí i záznam o nahlížení do spisu na č. l. 50), a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas.
13. Jako další zkoumal Ústavní soud otázku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu vyčerpání všech procesních prostředků. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Z §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (např. III. ÚS 441/04). Z tohoto pohledu by byla nepřípustná též ústavní stížnost směřující proti usnesení o věcné příslušnosti, neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy; ústavněprávní dopady nesprávného rozhodnutí o věcné příslušnosti by pak bylo možno namítat ústavní stížností směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno.
14. Na straně druhé judikatura Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 904/08) pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Mezi tyto případy je nutno dle mínění Ústavního soudu přiřadit i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejen že se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Občanský soudní řád přitom účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit: usnesení vrchního soudu je podle §104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy; není proti němu opravného prostředku a rozhodl-li již o věcné příslušnosti vrchní soud, nelze se věcnou příslušností již zabývat ani v odvolacím či dovolacím řízení. Tato úprava znamená, že po věcně nesprávném rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti může proběhnout leckdy zdlouhavé řízení u věcně nepříslušného soudu I. stupně, u odvolacího soudu a soudu dovolacího, a přesto se žádný z nich již věcnou nepříslušností nebude moci zabývat a ani účastníci ji nebudou moci účinně namítat. Účastníci by tak mohli učinit nikoliv v civilním řízení, ale až ústavní stížností proti rozhodnutí, jímž bylo civilní řízení skončeno. Ukázala-li by se ústavní stížnost jako důvodná, nutně by to znamenalo, že celé řízení před civilními soudy přijde nazmar. S ohledem na to nespatřuje Ústavní soud ani v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost již musí být přípustná proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř.
15. Po zodpovězení obou výše nastolených otázek mohl Ústavní soud přistoupit k vlastnímu přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí (dle jeho přesvědčení věcně správnému), jímž byla ovšem po nesprávném procesním postupu vyslovena věcná příslušnost krajských soudů, jako soudů rozhodujících v prvním stupni. Stěžovatel zde vychází z přesvědčení, že se jedná o druhé rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané v téže věci, které bylo tudíž vydáno v rozporu s §104a o. s. ř. a tedy i v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Z předloženého spisu, jakož i z dalších podkladů a skutečností (např. dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 6) Ústavní soud zjistil, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5345/2010, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. dubna 2011, č. j. 12 Nc 5345/2010-142, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2011, č. j. 21 Co 307/2011-162, zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany navrhovatele (České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových). Nový návrh na jmenování rozhodce byl na Městský soud v Praze podán současně s návrhem na zastavení předchozího řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které sice probíhalo paralelně s v podstatě totožným řízením, ale jednalo se o řízení jiné (nově zahájené) a nikoliv o pokračování toho předchozího, takže argumentace stěžovatele v tom směru, že se jedná o rozhodnutí nerespektující §104a o. s. ř., není relevantní. Na druhou stranu nelze ovšem přehlédnout skutečnost, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v době, kdy vedle sebe probíhala dvě totožná řízení, což by sebou mohlo přinášet všechny důsledky vyplývající z překážky litispendence. K tomu Ústavní soud poznamenává, že případné posouzení důsledků litispendence lze uplatnit v rámci žaloby pro zmatečnost [srov. §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. To je ovšem záležitostí obecných soudů a Ústavní soud není v tento okamžik k takovému přezkumu oprávněn. Ústavní soud ještě podotýká, že pokud dochází ke střetu dvou práv či procesních principů [v dané věci právo na zákonného soudce a princip překážky věci zahájené (litispendence)] přiklání se Ústavní soud k závěru, že právo na zákonného soudce díky svému ústavnímu zakotvení v čl. 38 odst. 1 Listiny, má přednost před "pouhou" procesní zásadou. Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím právo na zákonného soudce naplnil.
16. K námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o věcné příslušnosti nemusí podle §169 odst. 2 o. s. ř. obsahovat odůvodnění. Je pravdou, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 konstatoval, že "možnost neodůvodňovat usnesení dle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil." Vrchní soud v Praze však těmto podmínkám dostál, když v napadeném usnesení konstatoval, že vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci a podle něj určil věcnou příslušnost.
17. K dalším argumentům stěžovatele stran neférového a mocenského postupu orgánů veřejné moci, soustavné šikaně a politické kontrole v průběhu celého sporu nemá Ústavní soud potřebu se blíže vyjadřovat, neboť s napadeným usnesením přímo nesouvisí. Lze dát zapravdu stěžovateli pouze v tom, že řízení o jmenování rozhodce probíhá poněkud chaoticky a dají se v něm vypozorovat nestandardní postupy. Děje se tak ovšem za přispění všech zúčastněných osob a orgánů.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu