ECLI:CZ:US:2012:2.US.299.12.1
sp. zn. II. ÚS 299/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Ř., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 114/2011 ze dne 28. listopadu 2011, a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, sp. zn. 3 VZV 1/2011 ze dne 3. listopadu 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 27. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením státního zástupce nadále ponechán ve vazbě z koluzního a předstižného důvodu a usnesením obecného soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V tomto řízení byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3561/2011 ze dne 14. dubna 2011 nejprve toliko z koluzního důvodu. Ke stížnosti stěžovatele a státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 219/2011 vzat do vazby ze všech zákonných důvodů. Usnesením sp. zn. 3 VZV 1/2011 ze dne 18. července 2011 státní zástupce konstatoval, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodu útěkového a předstižného s tím, že zanikl koluzní důvod vazby.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel usnesení státního zástupce vytýká, že dostatečně nevysvětlilo důvody, pro které doposud nebylo možno trestní stíhání ukončit. Poukazuje na to, že bylo provedeno jen minimum svědeckých výslechů a policejní orgán evidentně provedení žádných dalších výslechů neplánuje, a podstatná část jeho činnosti spočívá ve vyhodnocení získaných informací, s nimiž byl seznámen před zahájením trestního stíhání, neboť je získával po dobu přibližně patnácti měsíců před zahájením trestního stíhání. Žádné nové informace získány nebyly. Tvrzení státního zástupce o tom, že si rozsah stíhané trestné činnosti vyžádá větší počet vyšetřovacích úkonů, a proto nebylo možno skončit trestní stíhání, kvalifikuje nejen jako účelové, ale rovněž jako nepřezkoumatelné. Dále ve vztahu k existenci útěkového důvodu vazby konstatuje, že je stíhán fakticky pro totožný trestný čin již ve dvou dalších řízeních, která jsou (s určitými přestávkami) vedena od roku 2003 pro jednání, kterého se měl stěžovatel údajně dopustit v roce 1999. Ztotožňuje se s názorem Městského soudu v Brně, že nelze přičítat k jeho tíži průtahy v paralelně vedených řízeních, vznikající závažnými pochybeními orgánů přípravného řízení. Stěžovatel se přitom vždy zúčastňoval všech úkonů trestního řízení a plnil své povinnosti vyplývající z procesního postavení obviněného. K důvodům vazby předstižné nad rámec dříve uvedených argumentů doplňuje, že aby bylo možno nyní vytýkaný trestný čin spáchat, je nezbytné, aby pachateli vznikla daňová povinnost, tj. musí před trestním jednáním realizovat zpravidla výdělečnou činnost. Aplikací důvodů předstižné vazby se tak paradoxně brání pachateli v prvotním jednání pro společnost přínosném. Proto jde o ukázkový příklad nezbytnosti aplikovat tzv. jiné opatření, kterým lze dosáhnout účelu vazby.
4. Napadenému usnesení soudu vytýká nepřezkoumatelnost, protože se jeho odůvodnění omezilo pouze na rekapitulaci průběhu trestního řízení, obsahu stížností napadeného usnesení státního zástupce, obsahu stížnosti, a odkaz na odůvodnění napadeného usnesení. Soud tak evidentně rezignoval na vlastní přezkumnou funkci a ignoroval konkrétní důvody uváděné stěžovatelem ve stížnosti, které jsou rozvedeny výše. Dovolává se právního názoru obsaženého v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393), sp. zn. I. ÚS 371/02 (N 130/28 SbNU 117), sp. zn. I. ÚS 77/02 (U 12/26 SbNU 343), sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379), aj.
5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností bez návrhu přednostně mimo pořadí.
6. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
7. V dané věci je třeba předeslat, že uvalení vazby již bylo z popudu stěžovatele předmětem přezkumu Ústavním soudem. Rozhodnutí stížnostního soudu, jímž byl stěžovatel vzat do vazby (jak je uvedeno výše), bylo usnesením sp. zn. III. ÚS 2382/11 ze dne 29. prosince 2011 shledáno souladným s ústavním pořádkem. Ústavní soud nemíní na tam uvedených závěrech nic měnit. Proto ohledně námitek proti existenci předstižného a útěkového důvodu vazby, resp. samotného vzetí stěžovatele do vazby, které stěžovatel evidentně toliko opakuje, lze pro stručnost poukázat na uvedené usnesení Ústavního soudu.
8. S ohledem na to se Ústavní soud zabýval toliko důvody relevantními pro rozhodnutí o dalším trvání vazby. Se stěžovatelem přitom v žádném případě nelze souhlasit, že by se s existencí relevantních zákonných kritérií orgány veřejné moci nevypořádaly. Již z usnesení státního zástupce zcela jasně vyplývá, že se zabýval nejprve otázkou, zda nedochází k oslabování obvinění anebo jednotlivých vazebních důvodů a toto neshledal s ohledem jak na vývoj dané trestní věci, tak s ohledem na vývoj dalších dvou trestních věcí, kterou byly v daném okamžiku ve stádiu soudního řízení. Poté se státní zástupce zaměřil na průběh vyšetřování a existenci hrozby zmaření nebo ztížení účelu trestního stíhání v případě propuštění stěžovatele z vazby. K prve uvedenému konkretizoval jednotlivé vyšetřovací úkony, k nimž došlo od května 2011. To bylo završeno konstatováním, že se z uvedených relevantních důvodů doposud nepodařilo vyhotovit ustanovenému znalci posudek, po jehož opatření bude přistoupeno k seznámení s výsledky vyšetřování. V tomto komplexu shledal státní zástupce jako naplněné zákonné podmínky, pro něž doposud nebylo možné skončit trestní stíhání. Na to k námitkám stěžovatele navázal obecný soud, který se k argumentaci stěžovatele zabýval rozsahem a obtížností doposud provedených vyšetřovacích úkonů na str. 3 a 4 usnesení. Lze proto považovat za ústavně souladné, když před posledně uvedenými úvahami obecný soud předeslal, že se v celém rozsahu ztotožnil s odůvodněním usnesení státního zástupce a odkázal na něj, jak mu vytýká stěžovatel.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu