ECLI:CZ:US:2012:2.US.302.12.1
sp. zn. II. ÚS 302/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, 772 00 Olomouc, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 119/2011-33 ze dne 26. října 2011 a č. j. 7 As 133/2011-43 ze dne 24. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je účastníkem řízení o žalobách vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 238/2011 a 5 A 237/2011. V obou řízeních podala žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterým Městský soud v Praze nevyhověl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem o šikanózním způsobu výkonu práva ze strany stěžovatelky, resp. Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu (dále jen "Odborová organizace") jednající stěžovatelkou, a to s ohledem na rozsah a povahu jimi vyvolaných soudních sporů. Soud dospěl k závěru, že jakkoli je třeba z hlediska právní subjektivity odlišit Odborovou organizaci a její předsedkyni, je jednoznačné, že tyto subjekty jednají nejen ve shodě, ale fakticky jde pouze o úkony jednoho subjektu, a to stěžovatelky. Městský soud vyzdvihl, že většina sporů, které stěžovatelka, resp. Odborová organizace u Městského soudu v Praze vede, se týká zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kdy povětšinou je žalovaným bývalý zaměstnavatel stěžovatelky, Národní památkový ústav (resp. Ministerstvo kultury). Další žaloby proti Advokátní komoře mají dle soudu tentýž podklad. Městský soud dále konstatoval, že ke dni vydání napadeného usnesení zdejší soud eviduje ve věci stěžovatelky více než sto soudních sporů a ve věci Odborové organizace taktéž více než sto soudních sporů. Městský soud pak na několika případech demonstroval způsob, jakým žalobkyně, resp. Odborová organizace, své spory vede a jaká je jejich podstata. Např. ve věci sp. zn. 5 Ca 23/2005 byl předmětem práva na informaci dotaz stěžovatelky na to, kdo hrabal listí v hradním parku na Bouzově v listopadu 2004, ač tak podle jejího názoru činit neměl, a kdo nehrabal listí, ač tak činit podle jejího názoru měl, a dále na složení zdícího materiálu při opravě mostu na hradě.
Tato rozhodnutí stěžovatelka napadla samostatnými kasačními stížnostmi, které Nejvyšší správní soud jako nedůvodné, resp. neopodstatněné zamítl, když se byl ztotožnil s odůvodněním, které Městský soud v Praze zvolil a které sám rozšířil o další argumenty právní povahy.
Proti zamítavým rozsudkům kasačního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které vyjádřila přesvědčení, že oba napadené rozsudky jsou porušením jejího práva na spravedlivý proces, neboť prý vykazují vadu právního odůvodnění spočívající v tom, že se jedná o odraz mechanického rozhodování, při němž nejsou zvažovány okolnosti konkrétní projednávané věci. Dle tohoto schématu by stěžovatelka dle vlastních slov "již nikdy neměla právo na osvobození od soudních poplatků, neboť ve věcech sp. zn. 7 Ca 216/2008, 5 Ca 40/2008 a 5 Ca 41/2008 postupovala dle městského soudu šikanózně, bez snahy dobrat se rozhodnutí ve věci samé". Tato argumentační konstrukce je dle názoru stěžovatelky neudržitelná. Tím, že městský soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků pro zneužití tohoto institutu, aniž se zabýval charakterem předmětného sporu a postupem stěžovatelky v tomto řízení, prý zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Na případ obou napadených rozsudků dle stěžovatelky plně dopadá vytýkaná vadnost postupu, kdy soud prý argumentuje chováním stěžovatelky a odborové organizace v jiných věcech a počtem sporů stěžovatelky, to když "přístup městského soudu, který své rozhodnutí odůvodnil pouze nadměrným počtem věcí stěžovatelky vedených tímto soudem a charakterem některých z těchto věcí, resp. postupem stěžovatelky v nich, aniž by však zohlednil okolnosti případu, v němž se stěžovatelka nyní domáhá ochrany svých práv, je v rozporu se zákonem".
Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž dle stěžovatelky vyplývá, že rozhodování soudů se uskutečňuje v zákonném rámci, což dle stěžovatelky zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny.
Stěžovatelka ve své stížnosti podtrhla, že jedná-li někdo v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. června 1995 (N 30/3 SbNU 227). Stanoví-li tedy dle mínění stěžovatelky zákon kogentní postup při rozhodování otázky, která je nazírána odlišně od právního názoru již vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v daném případě otázky, zda pro závěr o závadném výkonu práva je či není relevantní chování a postup účastníka řízení v jiných řízeních, anebo pouze postup v daném konkrétním řízení, v němž se domáhá ochrany konkrétního práva), je nedodržení tohoto postupu porušením ústavního principu předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, jenž je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán, což stěžovatelka podepřela další judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka uzavřela, že v důsledku toho, že příslušný senát Nejvyššího správního soudu nepředložil svůj právní názor rozšířenému senátu, ač tak dle ní měl učinit, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem stížností dotčená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Pakliže stěžovatelka ve své stížnosti toliko polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, pohybuje se svou interpretací v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek z důvodů, které byly nastíněny v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka v podstatě opakuje některé argumenty použité v řízení před kasačním soudem, s nimiž se však tento soud náležitě, podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádal. V této souvislosti aplikoval přiléhavou judikaturu svou i Ústavního soudu, která se jeví velmi přiléhavou na posuzovaný případ. Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil, a pro stručnost na ně odkazuje (viz zejména str. 3 až 6 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2011). Ústavní soud zde proto musí zdůraznit, že není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nebdí nad dodržováním práva jednoduchého, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné. Nadto pouhé odkazy na judikaturu Ústavního soudu a citace zákonných ustanovení nedosahuje kvality námitky ústavní stížnosti, jelikož zde schází konkrétní spojitost mezi tvrzeným porušením základních práv a postupem obecného soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se údajně vadného postupu Nejvyššího správního soudu, kdy senát rozhodující o její kasační stížnosti nepostoupil věc rozšířenému senátu, je třeba říci, že stěžovatelka nikde v ústavní stížnosti neuvádí, s jakým rozhodnutím kasačního soudu má být názor vyslovený v napadených rozsudcích v rozporu a proč. Není na Ústavním soudu, aby sám podrobil judikaturu Nejvyššího správního soudu takřka bezbřehému přezkumu jen za účelem, zda názory vyslovené v napadených rozhodnutích lze považovat za neslučitelné s právními názory již dříve vyslovenými v rozhodnutích kasačního soudu. V této spojitosti pokládá Ústavní soud za vhodné rovněž zdůraznit, že zdánlivé odchýlení se od dosavadní judikatury může být ve skutečnosti důsledkem neaplikovatelnosti takto již dříve vysloveného právního názoru ve světle esenciálních zvláštností posuzované věci. Stěžovatelka ovšem dostatečně konkrétně tuto svoji námitku nerozvedla, pročež znemožnila, aby se jí Ústavní soud mohl řádně zabývat.
Protože stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředestřela žádné ústavněprávně relevantní argumenty, jimiž by zpochybnila ústavní konformitu stížností dotčených rozhodnutí správního soudu, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu