ECLI:CZ:US:2012:2.US.304.10.1
sp. zn. II. ÚS 304/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. H. Z., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 462/2005-137 ze dne 3. 6. 2008, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku č. j. 4 C 148/2003-116 ze dne 7. 7. 2005 a proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 4681/2008-154 ze dne 18. 11. 2009, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 462/2005-137 ze dne 3. 6. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že Okresní soud v Blansku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 4 C 148/2003-116 ze dne 7. 7. 2005 rozhodl tak, že žaloba na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků, a to p. č. st. 3929/1 zast. pl. a nádvoří o výměře 631 m2 a pozemku p. č. 499/9 ostatní plocha o výměře 1312 m2 zaps. na LV č. 3153 pro obec a k. ú. Blansko a na určení, že žalobce Jihomoravské energetické závody, státní podnik "v likvidaci", se sídlem Brno, Lidická 36 (dále jen "vedlejší účastník") má právo hospodařit s pozemkem p. č. st. 3929/1 zast. pl. a nádvoří o výměře 631 m2 a pozemkem p. č. 499/9 ostatní plocha o výměře 1312 m2 zaps. na LV č. 3153 pro obec a k. ú. Blansko, se zamítá (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví České republiky. Zamítavé rozhodnutí ohledně práva hospodaření s pozemkem p. č. 499/9 opřel soud prvního stupně zejména o následující listinné důkazy. Z rozhodnutí ministerstva paliv a energetiky ČSFR č. 53/1990 ze dne 26. 6. 1990 vyplývá, že byla upravena zakládací listina státního podniku České energetické závody č. II odst. d) a to tak, že státnímu podniku se ponechávají na základě rozhodnutí zakladatele ke dni 1. 7. 1990 nemovitosti, věci movité, finanční prostředky a majetková práva a závazky, které držel, užíval a hospodařil s nimi s výjimkou majetku, práv a závazků, které přecházejí na výše uvedené zřizované státní podniky, mezi kterými je uveden vedlejší účastník. V rozhodnutí č. 34/1990 ministra paliv a energetiky ČSFR ze dne 26. 6. 1990 (což je zakládací listina státního podniku Jihomoravské energetické závody Brno) je v písm. d) uvedeno, že na tento státní podnik přecházejí na základě rozhodnutí zakladatele ke dni 1. 7. 1990 nemovitosti, věci movité, finanční prostředky a majetková práva a závazky, které držel a užíval a hospodařil s nimi dosavadní státní podnik České energetické závody Praha, odštěpný závod Jihomoravské energetické závody Brno v rozsahu stanoveném v protokolu o převodu majetku, práv a povinností č. j. 685/03/1990 ze dne 26. 6. 1990. Z jazykového výkladu obou výše uvedených dokumentů soud prvního stupně vyvodil, že protokolem č. j. 685/03/1990 měl být pozitivně vymezen majetek, který měl přejít ze státního podniku ČEZ Praha na Jihomoravské energetické závody Brno, avšak nestalo se tak. Naopak státnímu podniku České energetické závody Praha měl zůstat majetek, který by se v tomto protokolu nenacházel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše uvedený protokol obsahuje negativní výčet majetku, který na nově vznikající subjekty nepřechází, a proto vedlejší účastník neprokázal, že na něj přešlo právo hospodaření s předmětným pozemkem, a není tedy aktivně věcně legitimován.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 37 Co 462/2005-137 ze dne 3. 6. 2008 změnil část prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že určil právo hospodaření vedlejšího účastníka k pozemku p. č. 499/9 , ostatní plocha o výměře 1312 m2, zapsaného na LV č. 3153 pro obec a k. ú. Blansko. Ve zbývající části prvního výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále rozhodl o nákladech řízení v obou stupních. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který žalobu na určení vlastnického práva České republiky zamítl z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Část prvního výroku odvolací soud však změnil, neboť způsob, jakým byl vymezen majetek, k němuž náleželo právo hospodaření vedlejšímu účastníkovi ke dni jeho vzniku, byl dostatečně určitý na to, aby z něj šlo dovodit, že k pozemku p. č. 499/9 v k. ú. Blansko náleží vedlejšímu účastníkovi právo hospodaření. Ohledně práva k hospodaření k pozemku p. č. 3929/1 v k. ú. Blansko rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jelikož vedlejší účastník v řízení tvrdil takové skutečnosti, které jeho nárok vyvracely.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, do části pro ni nepříznivé, podala stěžovatelka dovolání. Stejně tak podal dovolání vedlejší účastník. Nejvyšší soud ČR (dále jen "dovolací soud") rozsudkem č. j. 28 Cdo 4681/2008-154 ze dne 18. 11. 2009 dovolání stěžovatelky zamítl, dovolání vedlejšího stěžovatele odmítl. Dle dovolacího soudu z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že k vyvlastnění pozemků platně došlo. Po skutkové stránce se v řízení před nižšími instancemi nezpochybňují tvrzení vedlejšího účastníka, že se pozemek p. č. 499/9 nachází v oplocené části areálu rozvodny. Z toho tedy plyne, že přinejmenším právo hospodaření vedlejšího účastníka je k tomuto pozemku založeno.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud zcela překvapivě zaujal odlišné stanovisko k otázce aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka, aniž by dokazování provedené soudem prvního stupně zopakoval a při svém rozhodování se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu. Dále pak dle stěžovatelky odvolací soud porušil také zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť bez opory v provedeném dokazování rozhodl, že vedlejší účastník má právo hospodaření k pozemku p. č. 499/9 v k. ú. Blansko, ačkoliv nebylo prokázáno, že vlastníkem pozemku je stát. Dle stěžovatelky jí odvolací soud odebral možnost podrobit toto rozhodnutí přezkoumání v odvolacím řízení a současně ji zbavil jejího vlastnického práva k tomuto pozemku.
Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v žádném případě nebylo porušeno právo vyplývající z dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud důsledně vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž tato považoval za dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci. Stejně tak nelze označit rozsudek odvolacího soudu za překvapivý, jinak právě proto, že skutkový základ věci se nijak neměnil, ale rovněž proto, že změna napadeného rozsudku byla dána jiným právním posouzením, přičemž toto posouzení se týkalo otázky, která byla za stěžejní považována již soudem prvního stupně a byla výslovně namítána odvolatelem v podaném odvolání, se kterým byla stěžovatelka seznámena a mohla se k němu libovolně vyjádřit.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že nedošlo k poškození ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Vyjádření odvolacího i dovolacího soudu byly zaslány stěžovatelce k případné replice, která však svého práva se k věci dále vyjádřit nevyužila.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka ve své stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že nezopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a porušil tak §213 odst. 2 občanského soudního řádu. Dle citovaného ustanovení platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podmínky aplikace výše uvedeného ustanovení však v projednávané věci splněny nebyly, jelikož odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci.
Dle odvolacího soudu byl majetek svěřený vedlejšímu účastníkovi popsán dostatečně přesně na to, aby nepřicházelo v úvahu jeho zaměnění a bylo také jednotlivě vznikajícím subjektům zřejmé, který majetek "přebírají". Odvolací soud tak dospěl k odlišnému právnímu názoru, nikoli však k jinému skutkovému zjištění. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplynulo, že k vyvlastnění předmětného pozemku skutečně došlo, stejně tak nebylo zpochybněno tvrzení vedlejšího účastníka, že pozemek p. č. 499/9 v k. ú. Blansko je v oplocené části areálu rozvodny, a to již řadu let. Odvolací soud tak měl ze spisu soudu prvního stupně dostatečný podklad pro své rozhodnutí. Otázky vyvlastnění předmětného pozemku i práva hospodaření k němu byly řešeny již soudem prvního stupně, který také provedl důkazy k jejich prokázání. Stejně tak soud prvního stupně řešil i otázku posouzení určitosti majetku přecházejícího na vedlejšího účastníka, kdy vedlejší účastník již při jednání soudu prvního stupně uvedl, že v protokolu je uveden majetek, který na něj nepřešel, tu samou argumentaci pak zopakoval ve svém závěrečném návrhu i v podaném odvolání. Stěžovatelce tak nebylo nijak bráněno se k tvrzení vedlejšího účastníka či k provedeným důkazům vyjádřit, což také učinila. Při jednání odvolacího soudu netvrdila nově nastalé skutečnosti a nenavrhovala další důkazy. Dle Ústavního soudu tak nebyla stěžovatelka krácena na svých ústavě zaručených právech, jelikož měla možnost se právně i skutkově vyjádřit ke všem otázkám, na jejichž základě odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil. K překvapivé změně rozhodnutí dle Ústavního soudu nedošlo.
K porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces by mohlo dojít za situace, kdyby se stěžovatelce nedostalo náležitého postavení účastníka řízení, nebyl jí dán k dispozici opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, či mimořádný opravný prostředek, nedostalo by se jí možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, případně že by soud o jejích důkazních návrzích nerozhodl a své rozhodnutí nezdůvodnil, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky rovného postavení ve vztahu k druhé procesní straně. Takové porušení stěžovatelčiných práv však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Právní závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu