ECLI:CZ:US:2012:2.US.3063.12.1
sp. zn. II. ÚS 3063/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem Střelecká 437, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 45 Cm 2/2010, Nco 42/2012-290 (KSHK 45 INSA 4944/2008), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 Listiny), jakož i k porušení práv zakotvených v čl. 38 Listiny (veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků).
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2012, č. j. 45 Cm 2/2010, Nco 42/2012-290 (KSHK 45 INSA 4944/2008), rozhodl o námitce podjatosti vznesené žalovaným (stěžovatelem) tak, že soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové, JUDr. Monika Marčišinová, není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 2/2010.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální pak v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
4. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky [viz §75 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) dostupný in http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy - tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nezhojitelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatele.
7. Stěžovatel je především toho názoru, že napadené rozhodnutí je nesprávné a Vrchní soud v Praze se nezabýval všemi námitkami a důkazy předloženými stěžovatelem, které svědčily pro podjatost soudkyně. Napadené usnesení je sice pro soud i pro účastníky řízení závazné, avšak nebrání jim, aby námitku podjatosti uplatnili později v průběhu soudního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nejsou dotčeny §205 odst. 2 písm. a), §219a odst. 1 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) a §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel může podjatost uvedené soudkyně uplatnit jako důvod odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu, dále jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a k podjatosti může rovněž na základě přípustného dovolání případně přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.
8. Ačkoli je žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji považovat za procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté obecně souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho věci nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj