ECLI:CZ:US:2012:2.US.309.12.1
sp. zn. II. ÚS 309/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Tř. 1. máje 535/50, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 13 Cm 571/2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 ve věci sp. zn. 12 Cmo 95/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na jehož základě byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci z titulu avala směnky částku 6.300,- Kč s příslušenstvím.
V řízení před obecnými soudy stěžovatel tvrdil neplatnost směnečné listiny pro její vnitřní rozpornost ve vyjádření měny, jestliže v částce "slovy" bylo uvedeno "šesttisíctřistakorun", zatímco v částce vyjádřené číslicí "6.300,- Kč". S odkazem na judikát 5 Cmo 229/94 tak stěžovatel před soudy první i druhé instance upozorňoval na daný rozpor, jenž činí směnku neplatnou, soudy však dospěly k závěru, že daný judikát na posuzovanou věc nedopadá, jelikož řeší otázku neexistující měny; obecné soudy se tak nezabývaly nejpodstatnější částí judikátu, dle které rozpor mezi zkratkou a vypsaným údajem měny činí směnku neplatnou. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnit svá rozhodnutí, neboť se nedostatečně vypořádaly s obsahem stěžovatelem odkazovaného judikátu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že si je stěžovatel vědom skutečnosti, že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stěžovatel si tak musí být současně vědom toho, že pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Protože není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ustanovením §43 odst. 2 písm. a) dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho procesní obranou spočívající mj. v odkazu na judikát, dle kterého rozpor mezi "číselným" a "slovním" vyjádřením měny uvedené na směnce způsobuje její neplatnost.
Ústavní soud se ve vztahu k této (jediné) stěžovatelově námitce omezí na konstatování, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem odkazovaný judikát na danou věc (přímo) nedopadá, respektive že by se o vnitřní rozpor u měny jednalo teprve tehdy, kdy by byla na směnce uvedena zkratka "Kč" a nezkrácený slovní údaj "koruny švédské", není z hlediska kritérií přezkumu Ústavním soudem (viz výše) možno považovat takový závěr za ústavně nekonformní, respektive není namístě se domnívat, že by se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s touto námitkou řádně nevypořádaly.
Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1994 ve věci sp. zn. 5 Cmo 229/94 byl řešen rozpor mezi zkratkou "Kčs" a údajem "korun českých", tedy rozpor mezi dvěma měnami (bez ohledu na skutečnost, že jedna z těchto měn již v danou dobu neexistovala); naproti tomu v projednávané věci takový rozpor zjevně není, sporným je toliko nedostatečné označení "korun" bez doplnění adjektiva. Závěry odkazovaného judikátu tak do projednávané věci - navíc při vědomí, že soudní rozhodnutí není pramenem práva - nedopadají, přičemž odůvodnění této skutečnosti krajským soudem, a to i prizmatem tzv. směnečné přísnosti, považuje Ústavní soud za srozumitelné a přesvědčivé.
Pro úplnost je nadto vhodné připomenout, že u tzv. bagatelních věcí - v kontextu nemožnosti podání dovolání - je předpokladem podání důvodné ústavní stížnosti existence určité podstatné újmy, jež byla stěžovateli napadenými rozhodnutími obecných soudů způsobena. Takovou existenci podstatné újmy nicméně stěžovatel ve svém podání netvrdí, a takové tvrzení zde není ani implicitně obsaženo.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu