ECLI:CZ:US:2012:2.US.3135.12.1
sp. zn. II. ÚS 3135/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Austin Detonator s. r. o., sídlem Vsetín - Jasenice 712, zastoupené Dr. Zdeňkem Rosickým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 655/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 ve věci sp. zn. 3 Cmo 135/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2010 ve věci sp. zn. 15 Cm 84/2008. Zrušeným usnesením vrchního soudu bylo potvrzeno usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě společnosti ZVI a.s. proti stěžovatelce, jíž se žalobkyně domáhala částky 18 144 747,- Kč z titulu náhrady škody související s tvrzeným neoprávněným užíváním dvou patentů stěžovatelkou. Soudy první i druhé instance totiž dospěly k závěru, že v dané věci nemají obecné soudy pravomoc spor řešit, neboť na něj dopadá rozhodčí doložka, již si žalobkyně se stěžovatelkou ujednaly v rámci smlouvy o prodeji části podniku ze dne 13. 11. 1998. Dovolací soud, jenž shledal dovolání žalobkyně s odvoláním na rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Odo 1051/2004 za přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, se však se závěry městského a vrchního soudu neztotožnil, neboť dle jeho názoru předmětná rozhodčí doložka na danou věc nedopadá, a proto není namístě řízení ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit.
Popsaným postupem měl Nejvyšší soud dle mínění stěžovatelky porušit její základní práva garantovaná jí ustanoveními čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, str. 53); projednávaná věc (viz níže) však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
Ústavní stížností napadeným usnesením dovolací soud zrušil shora specifikovaná usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a vrátil věc k projednání městskému soudu. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. Právě skutečnost, že řízení bude v dané věci před obecnými soudy pokračovat, odlišuje projednávanou věc od věcí stěžovatelkou odkazovaných, tedy od věcí vedených pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 (ze které vzešel derogační nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/11) a sp. zn. II. ÚS 1456/11, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval: "Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces."
V souladu se svojí ustálenou judikaturou tak Ústavní soud neshledal, že by napadené kasační rozhodnutí bylo možno považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky (ostatně i skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2012 mohou jí být artikulovány v rámci řízení vedeném před městským soudem).
Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti brojí proti skutečnosti, že Nejvyšší soud napadeným usnesením otevřel přezkum dané věci na základě dovolání, jež bylo dle jejího názoru nepřípustné, relevantně však nedává najevo, jak mohla být tímto rozhodnutím zasažena její základní práva, respektive proč by v zásadě nepřípustná ústavní stížnost měla být v kontextu dané věci ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížností přípustnou. Postačí proto připomenut, že napadené usnesení dovolacího soudu nebrání stěžovatelce v dalším řízení efektivně hájit svoje práva, stejně jako se jí tím neklade žádná překážka k případné ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 1493/08). Nic tedy nebrání stěžovatelce, aby v budoucnu napadla ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že (taktéž) v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. listopadu 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj