ECLI:CZ:US:2012:2.US.3172.11.1
sp. zn. II. ÚS 3172/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 2039/2008-237 ze dne 26. 1. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 347/2006-173 ze dne 13. 12. 2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 18 C 225/2004-93 ze dne 13. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 2 odst. 3 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv tím, že tyto mu odepřely právo na projednávání věci veřejně v jeho přítomnosti a mimo jiné mu znemožnily, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným rozsudkem pro uznání uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu škody ve výši 5.000,- EUR z dopravní nehody způsobené stěžovatelem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud usnesením ze dne 23. 11. 2005, č. j. 18 C 225/2004 - 70, doručeným stěžovateli do vlastních rukou dne 29. 11. 2005, stěžovatele vyzval ve smyslu ustanovení §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř."), aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil ve věci, a poučil jej, že v případě nevyhovění výzvě bude mít soud za to, že žalovaný žalobní nárok uznává. Jelikož se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, rozhodl soud podle §153a odst. 1 o. s. ř.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací výše citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám uplatněným v odvolání uvedl, že náhrada škody vzniklé v souvislosti s úmrtím při dopravní nehodě je typově věcí obtížnou, vyžadující složité dokazování, přičemž v posuzovaném případě se nadto jedná o věc s cizím prvkem, tudíž vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. bylo zcela namístě. Dále soud druhé stolice konstatoval, že usnesení obsahovalo poučení o následcích nečinnosti stěžovatele a skutečnost, že poučení bylo obsaženo v odůvodnění, nikoli ve výroku usnesení, nemá z hlediska jeho správnosti a úplnosti žádný význam. Stran namítané bezdůvodnosti žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace odvolací soud uzavřel, že zjevná bezdůvodnost žaloby musí plynout již ze žalobních tvrzení; o takový případ se zde však nejedná, neboť prokázání odpovědnosti stěžovatele není vyloučeno. Odvolací soud uzavřel, že povaha věci nevylučuje uzavření smíru a ze žalobních tvrzení neplyne rozpor případného smíru s právními předpisy, tudíž byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že byl potvrzen rozsudek pro uznání, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Zopakoval svoji tezi, že vydání tzv. kvalifikované výzvy podle cit. ust. §114b o. s. ř. bylo v dané věci nepřípustné, protože tuto výzvu lze dle ustálené judikatury vydat jen tehdy, není-li žaloba zjevně bezdůvodná a je-li zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížné, což dále zdůvodnil. Opět zdůraznil, že výzva nesplňovala zákonné náležitosti, že měl být o následcích své nečinnosti poučen ve výroku usnesení, nikoli pouze v jeho odůvodněni, a že rozsudek pro uznání neměl být vydán, jelikož v posuzované věci bylo vyloučeno uzavření a schválení smíru právě pro zjevnou neexistenci odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobcům. Nejvyšší soud neshledal v posuzované věci otázku zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které opakuje argumentaci použitou před odvolacím i dovolacím soudem, přičemž jí přisuzuje ústavněprávní rozměr. To se týká argumentace použité v rámci námitky nepřípustnosti kvalifikované výzvy (bod I/1 ústavní stížnosti), námitky nesplnění náležitostí usnesení podle §114b o. s. ř. (bod I/2 ústavní stížnosti) i námitky nepřípustnosti rozsudku pro uznání pro jeho rozpor s právními předpisy (bod I/3 ústavní stížnosti). Dále pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti referuje podstatný obsah všech soudních rozhodnutí a polemizuje s úvahami soudu odvolacího (bod IV ústavní stížnosti). Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel dospívá k závěru o nesprávnosti výkladu obecných soudů (pod bodem V ústavní stížnosti) a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Pakliže stěžovatel ve své stížnosti jen polemizuje s právními závěry obecných soudů, pohybuje se svou interpretací v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek z důvodů, které byly nastíněny v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel zásadně opakuje své argumenty použité v odvolacím i dovolacím řízení, s nimiž se obecné soudy náležitě, podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil, a pro stručnost na ně odkazuje (viz zejména str. 3 až 5 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a str. 2 až 4 rozporovaného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud zde proto musí zdůraznit, že není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nebdí nad dodržováním práva jednoduchého, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné. Pouhá polemika, resp. odlišný názor na výklad ust. §114b o. s. ř. nedosahuje kvality námitky ústavní stížnosti, poněvadž zde schází konkrétní spojitost mezi tvrzeným porušením základního práva a postupem obecného soudu. Nadto z argumentace stěžovatele je evidentní snaha vyvracet vývody obecného soudu nadmíru formalisticky. Tak tomu je např. ve vztahu k otázce, zda poučení, které musí být vůči adresátovi kvalifikované výzvy uplatněno, má stát ve výroku nebo odůvodnění. Ústavní soud však konstatuje, že ne každé pochybení dosahuje intenzity, která by znamenala porušení ústavních práv.
Protože stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádné ústavněprávně relevantní argumenty, jimiž by zpochybnil ústavní konformitu stížností dotčených rozhodnutí obecných soudů, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu