ECLI:CZ:US:2012:2.US.3220.11.1
sp. zn. II. ÚS 3220/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 949/32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011 ve věci sp. zn. 14 Cmo 359/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž mělo být porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011 ve věci sp. zn. 2 Nc 8/2011 bylo vyhověno stěžovatelově návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým by byla společnosti Inema s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") zakázána věcněprávní dispozice s nemovitostí v návrhu specifikovanou. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu změnil tak, že stěžovatelův návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že ve věci nebyla osvědčena existence stěžovatelovy pohledávky za vedlejší účastnicí.
Stěžovatel byl společníkem vedlejší účastnice s třicetiprocentním podílem; jeho účast na společnosti zanikla v souladu s ustanovením §148 odst. 2 obchodního zákoníku dne 2. 2. 2010 v důsledku nařízení exekuce na jeho majetek. V souvislosti se zánikem účasti na vedlejší účastnici vznikl stěžovateli nárok na vypořádací podíl, jenž měl být dle společenské smlouvy stanoven ke dni zániku účasti společníka z čistého obchodního majetku na základě znaleckého posudku. Městským soudem v Praze jmenovaným znalcem byla stanovena hodnota čistého obchodního majetku vedlejší účastnice ve výši 1.815.000,- Kč. Částka odpovídající stěžovatelovu obchodnímu podílu, tedy 544.500,- Kč, byla vedlejší účastnicí v souladu s exekučním příkazem ze dne 22. 1. 2010 vyplacena soudnímu exekutorovi.
Výši čistého obchodního majetku, z níž byla stanovena výše jeho vypořádacího podílu, považuje stěžovatel za nesprávnou, přičemž poukazuje na skutečnost, že zatímco soudem určeným znalcem byla klíčová nemovitost v majetku vedlejší účastnice ohodnocena částkou 6.800.000,- Kč, znaleckým posudkem Ing. J. L. byla obvyklá cena takové nemovitosti vyčíslena částkou 15.000.000,- Kč; předmětná nemovitost byla nadto vedlejší účastnicí inzerována k prodeji za částku 21.000.000,- Kč. Rozdíl mezi oceněním dané nemovitosti soudem určeným znalcem a znalcem L., respektive třicetiprocentní podíl tohoto rozdílu považuje stěžovatel za svoji pohledávku za vedlejší účastnicí.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu považuje stěžovatel za svévolné a nepřezkoumatelné, neboť není dle jeho názoru řádně odůvodněno. Zamítl-li totiž odvolací soud jeho návrh na vydání předběžného opatření proto, že existence stěžovatelovy pohledávky za vedlejší účastnicí nebyla prokázána, stěžovatel připomíná, že v kontextu dané věci neměl jinou možnost osvědčit existenci tvrzené pohledávky, než jak učinil. Současně stěžovatel s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 připomíná, že předběžným opatřením nemá být prejudikován konečný meritorní výsledek sporu, avšak má se jím zajistit, aby takové konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Nadto stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 189/01 zdůrazňuje, že vlastní nárok nemusí být v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření ještě spolehlivě prokázán a nadto byl v projednávané věci porušen princip dvojinstančnosti řízení, neboť se stěžovatel již nemohl bránit závěrům odvolacího soudu opravným prostředkem v rámci soustavy obecných soudů.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti zdůraznil, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, jež užil již v návrhu na nařízení předběžného opatření a vyjádřil přesvědčení, že jeho ústavní stížnost není důvodná.
Po zvážení v ústavní stížnosti vznesených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není možno vyhovět.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím svévolně zamítl jeho návrh na nařízení předběžného opatření, neboť dostatečně nezohlednil kontext dané věci, tedy situaci, kdy stěžovatel nemůže lépe dosvědčit existenci své pohledávky za vedlejší účastnicí z titulu vypořádacího podílu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelem vzneseným námitkám, neboť stěžovatel zjevně přehlíží, že podal návrh na nařízení předběžného opatření dříve, než bylo zahájeno řízení ve věci samé (na rozdíl od odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 189/01). Je přitom třeba souhlasit s názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení, že v takovém případě představuje předběžné opatření zcela výjimečný institut, jehož použití musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi případu; kromě prokázání skutečností, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen, je přitom nutné, aby bylo alespoň osvědčeno, že navrhovatel má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 424).
Dospěl-li proto vrchní soud k závěru, že v daném stadiu řízení nelze mít existenci stěžovatelem tvrzené pohledávky za osvědčenou, není možno považovat tento závěr za ústavně nekonformní, respektive za závěr, jenž by byl v rozporu se závěry učiněnými Ústavním soudem ve stěžovatelem odkazovaných nálezech. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu tak není v posuzované věci dán důvod.
Nad rámec je potom vhodné poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádné konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly obavu, že případný výkon rozhodnutí (stěžovatel dosud žádný exekuční titul, a to ani v podobě zahájeného řízení, v době podání ústavní stížnosti neměl) může být ohrožen. Jinými slovy, z argumentace obsažené v ústavní stížnosti ani nevyplývá, jak by případný prodej předmětné nemovitosti za cenu výrazně převyšující její znalecké ocenění mohl mít za této situace negativní dopad do jeho majetkových práv. Pokud tak stěžovatel dovozuje z pochybností o správnosti znaleckého posudku, na jehož základě bylo provedeno vypořádání obchodního podílu, lze přisvědčit závěru vrchního soudu, že tato otázka nemůže být předmětem řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření.
Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je potom podstatné, že se stěžovatel dovolává jen porušení ustanovení čl. 36 Listiny, k jehož porušení může zásadně dojít pouze tehdy, je-li "ve hře" prokazatelně i jiné základní právo, což (viz výše) v dané věci splněno nebylo.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné (na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu je možno plně odkázat). Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu