ECLI:CZ:US:2012:2.US.3228.11.1
sp. zn. II. ÚS 3228/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. I. V., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 16 P 41/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2011, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zakázal, aby pokračoval v porušování práva a svobody stěžovatele a přikázal mu, aby nařídil soudní jednání ve věci a pokračoval v projednání věci. Současně navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zakáže pokračovat v dalších zásazích do ústavně zaručených lidských práv stěžovatele a uloží mu povinnost ve věci nařídit soudní jednání a pokračovat v projednávání věci. Požaduje též úhradu nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem.
Stěžovatel uvádí, že k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v podobě odnímání přístupu k soudu a maření soudního jednání došlo dne 3. 9. 2011, kdy mu soud sdělil, že ruší soudní jednání nařízené na den 5. 9. 2011 z důvodu přenesení příslušnosti na Okresní soud v Písku. Stěžovatel popisuje dosavadní vývoj řízení o úpravu poměrů k nezl. K., které trvá dva roky a pět měsíců. Poukazuje na to, že již jednání nařízené na 13. 6. 2011 bylo bezdůvodně zrušeno s poukazem na avizovanou stávku v dopravě, která se však nakonec nekonala. Pokud bylo stěžovateli 12. 9. 2011 doručeno usnesení o přenesení příslušnosti na Okresní soud v Písku, vzhledem k předpokladu o ukončení důkazního řízení s ním stěžovatel nesouhlasí a podal proti němu odvolání. Domnívá se, že by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a plynulosti řízení, kdyby soud prvního stupně do vyřízení odvolání zůstal nečinný. Poukazuje na to, že podal stížnost na soudkyni k předsedovi soudu, tato však byla přípisem ze dne 10. 10. 2011 odmítnuta jako neodůvodněná. Dne 14. 10. 2011 podal k Městskému soudu návrh na určení lhůty k nařízení soudního jednání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatel odkazuje na obecné garance spravedlivého procesu, s nímž je úzce spjato právo na přístup k soudu a v jeho rámci právo na nařízení a uskutečnění soudního jednání, a vyslovuje přesvědčení, že zrušením soudního jednání byly tyto garance porušeny. Došlo též k umělému prodloužení soudního řízení ve věci péče o nezl. dítě.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 1. 2012 stěžovatel popisuje další vývoj věci. Poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla přenesena místní příslušnost na Okresní soud v Písku, a na rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo toto usnesení změněno tak, že místní příslušnost na Okresní soud v Písku se nepřenáší. Obvodní soud poté nařídil jednání na den 19. 12. 2011, přičemž stěžovatel při něm zjistil, že se jej zúčastní i jeho nezl. dcera. Vznesl proto námitku ohledně její přítomnosti a požádal o odročení jednání. Soud však v jednání pokračoval, situace v jednací síni se vyostřila, předsedkyně senátu nebyla schopná zjednat pořádek a stěžovatel se svojí právní zástupkyní proto opustili jednací místnost. Z protokolu o jednání je zřejmé, že bylo v jednání pokračováno a za přítomnosti nezletilé se konal výslech matky a četly se listinné důkazy. Stěžovatel má za to, že on i jeho právní zástupkyně jednali zcela v zájmu nezletilé, která by svou přítomností u jednání byla vystavena přímé konfrontaci obou rodičů, a lze předpokládat, že by ji tato situace poškodila i do budoucna. Na postup předsedkyně senátu proto podali stížnost a vznesli námitku podjatosti. Stěžovatel dále uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 uložil jemu a právní zástupkyni pořádkovou pokutu. Rozhodnutí však není pravomocné, neboť proti němu bylo podáno odvolání, o němž odvolací soud dosud nerozhodl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel v posuzované věci směřoval ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě odnětí přístupu k soudu a maření soudního jednání, k němuž mělo dojít dne 3. 9. 2011, kdy bylo stěžovateli sděleno, že se ruší soudní jednání nařízené na den 5. 9. 2011. Tomu stěžovatel přizpůsobil petit ústavní stížnosti, jímž navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, v němž "se konstatuje, že zrušením soudního jednání nařízeného na den 5. 9. 2011 došlo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se zakazuje, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikazuje se mu, aby nařídil soudní jednání ve věci a pokračoval v projednání věci". Ústavní soudu se proto soustředil na přezkoumání, zda tvrzená nečinnost soudu je způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud stěžovatel upozorňuje i na další neústavní postup soudu, Ústavní soud se jím s ohledem na absenci v návrhovém žádání nemohl zabývat.
Tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243).
Standardní zásadou rozhodovací praxe Ústavního soudu je, že jeho možnosti zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou - v případě tvrzeného jiného zásahu orgánu veřejné moci - omezeny na situace, kdy takový zásah (nečinnost) dosud trvá a je aktuální (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08 a další).
Jak však vyplývá ze samotného tvrzení stěžovatele, obsaženého v doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 1. 2012, ale i z připojených listin, tato podmínka úspěchu ústavní stížnosti splněna není. Obvodní soud sice ústní jednání, nařízené na 5. 9. 2011, odvolal z důvodu přenesení příslušnosti na Okresní soud v Písku, Městský soud v Praze však usnesením ze dne 1. 11. 2011 ponechal příslušnost obvodního soudu a u tohoto soudu následně proběhlo dne 19. 12. 2011 ústní jednání, které bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na další termín. Tvrzený zásah, spočívající v nedůvodném odvolání jednání a v další nečinnosti soudu, tak již není aktuální.
V širší rovině lze poznamenat, že námitka "již odeznělého" zásahu tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhů na vydání předběžného opatření a na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení §80 a §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu