ECLI:CZ:US:2012:2.US.3264.12.1
sp. zn. II. ÚS 3264/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků obchodu, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4019/2011-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Co 150/2011-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 12 C 9/2010-43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, se sídlem Praha 3, nám. W. Churchilla 1800/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. srpna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny. Současně mělo dojít k porušení povinnosti soudů poskytnout ochranu základním právům podle čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je občanským sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. V řízení před obecnými soudy se žalobou proti jinému občanskému sdružení, konkrétně Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen "vedlejší účastnice"), jehož je sám členem, domáhal podle §15 odst. 1 tohoto zákona určení, že rozhodnutí jeho valné hromady č. 9 o delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku žalované za rok 2009, které bylo přijato dne 18. prosince 2009, není v souladu se zákonem a statutem vedlejší účastnice. Toto rozhodnutí stanovilo celkový objem finančních prostředků určený k přerozdělení, podle stěžovatele však bylo povinností valné hromady současně stanovit způsob, jakým má být tato částka rozdělena mezi členská občanská sdružení. Předmětný nesoulad zároveň spatřoval v tom, že rozhodnutí valné hromady se nevypořádává s rozsudkem, kterým bylo pro nezákonnost a rozpor se statutem zrušeno jiné rozhodnutí valné hromady vedlejší účastnice ze dne 25. září 1998, kterým byl uvolněný podíl vystoupivšího člena Českomoravského odborového svazu pracovníků školství rozdělen jen mezi 14, nikoliv mezi 32 členských občanských sdružení.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 12 C 9/2010-43. Ve svém odůvodnění zdůraznil, že pokud stěžovatel brojil proti výši svého podílu na celkovém vypořádání, měl se domáhat nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálních podílů členů sdružení na celkově delimitovaných finančních prostředcích. Jinými slovy tak jeho žaloba měla směřovat proti zcela jinému rozhodnutí. S těmito závěry se ztotožnil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Co 150/2011-81, kterým rozhodl o odvolání stěžovatele a potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Poukázal mj. na to, že o ideálních podílech na majetku bylo v letech 1998 až 2009 rozhodováno opakovaně (osmkrát), avšak vždy samostatně. Stěžovatel se tak měl pokaždé bránit žalobou právě proti těmto rozhodnutím. Jeho tvrzení, že valná hromada současně s rozhodnutím o celkové výši přerozdělovaných finančních prostředků musí rozhodnout i o výši ideálních podílů členů sdružení, označil odvolací soud za mylné.
4. Proti posledně uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4019/2011-116 jako nepřípustné. Dovolací soud v něm připomněl své závěry obsažené v usnesení ze dne 23. listopadu 2005 sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, že žaloba podle §15 odst. 1 zákona o sdružování není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. Předpokladem jejího oprávněného podání přitom je dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, jíž je rozhodnutí adresováno. V dané věci však tento předpoklad splněn nebyl. Napadené rozhodnutí valné hromady pouze určilo celkovou částku k delimitaci, jeho předmětem však vůbec nebyla výše ideálních podílů členů sdružení na majetku žalované, s níž stěžovatel nesouhlasil. Nárok stěžovatele směřující k určení rozporu tohoto rozhodnutí se zákonem a statutem vedlejší účastnice proto dovolací soud shledal neopodstatněným.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o žalobě stěžovatele na určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady vedlejší účastnice. Jeho argumentace sestává především z tvrzení, že dovolací soud se vůbec nezabýval a nevypořádal s otázkou, kterou mu stěžovatel předložil k posouzení a o niž opíral přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, čímž měl porušit jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V dalších částech ústavní stížnosti je vedena obsáhlá polemika s právními názory dovolacího soudu. Kromě jiného je v ní stěžovatelem poukazováno na to, že usnesením ze dne 18. června 2009 sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, 28 Cdo 1521/2009 odmítl dovolací soud stěžovatelovo dovolání proti rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 292 000 Kč s příslušenstvím z důvodu limitovaného soudního přezkumu právě pro nenapadení delimitačního rozhodnutí valné hromady o rozdělení finančních prostředků žalobou podle §15 zákona o sdružování občanů. Již po půl roce se však tento soud od svých závěrů odchýlil ve svém usnesení ze dne 17. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, v němž zaujal stanovisko, že delimitační rozhodnutí je rozhodnutím pouze o celkové částce. Tuto změnu názoru přitom nijak nezdůvodnil, čímž si nejen nedostatečně splnil svůj úkon sjednocování judikatury obecných soudů, ale také porušil princip předvídatelnosti práva, jenž je vlastní právnímu státu, a ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy zároveň zasáhly i do jeho práva svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny, když zamítnutím předmětné žaloby zmařily jeho možnost podrobit majetkové vypořádání za rok 2009 soudnímu přezkumu.
III.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a na jejich základě dospěl k následujícím závěrům.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy při rozhodování o jeho žalobě podle §15 zákona o sdružování občanů vůbec nezabývaly otázkou způsobu, jakým bude předmětná celková částka přerozdělena mezi jednotlivá členská občanská sdružení. Jde však o námitku neopodstatněnou. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí, obecné soudy ve všech instancích přesvědčivým a dostatečným způsobem vysvětlily důvody, pro které se v tomto řízení nemohly zabývat výší ideálních podílů členů sdružení. Tyto závěry nelze považovat za svévolné nebo jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a v žádném případě nevytvářejí prostor pro případný zásah ze strany Ústavního soudu. Právní hodnocení obecných soudů odpovídá ústavním principům obsaženým v Listině.
8. Ve vztahu k tvrzenému odchýlení se dovolacího soudu od svého předchozího rozhodnutí lze podotknout, že prvně uvedeným usnesením sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, 28 Cdo 1521/2009 bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení částky, o kterou měl být podle stěžovatele vyšší jeho podíl na přerozdělované celkové částce. Dovolací soud tehdy potvrdil, že nemůže otázku souladu rozdělení finančních prostředků se zákonem nebo stanovami řešit jako otázku předběžnou a že pokud chtěl stěžovatel toto přerozdělení zpochybnit, měl žalobou podle §15 zákona o sdružování občanů napadnout rozhodnutí valné hromady, kterým o něm bylo rozhodnuto (srov. v této souvislosti též usnesení ze dne 15. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2437/09 a 25. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2438/09). Následný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 na tyto závěry navázal, zdůraznil však, že stěžovatel svou žalobu směřoval (obdobně jako v této věci) proti rozhodnutí valné hromady, kterým byla určena toliko celková částka delimitace, nikoliv způsob jejího přerozdělení. Ten byl totiž stanoven jiným jejím rozhodnutím. Právě z tohoto důvodu nebylo možné předmětné žalobě vyhovět. Je tedy zřejmé, že právní závěry obsažené v těchto usneseních si navzájem neodporují.
9. Závěrem svého posouzení Ústavní soud připomíná, že se v minulosti již zabýval ústavními stížnostmi zahrnujícími stejné účastníky i vedlejšího účastníka a směřujícími proti obsahově (v zásadě) totožným rozhodnutím nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu, jako nyní projednávaná ústavní stížnost (srov. usnesení ze dne 16. června 2010 sp. zn. II. ÚS 1646/10, ze dne 28. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1645/10 a ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 3440/12). Ve všech z nich přitom dospěl ke stejným závěrům, na které lze odkázat i na tomto místě a od nichž se v tomto řízení neměl žádný důvod odchýlit.
10. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu