ECLI:CZ:US:2012:2.US.3298.12.1
sp. zn. II. ÚS 3298/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 6 To 159/2012 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 3 T 368/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 368/2008, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu. Stížnost stěžovatele v neveřejném zasedání Krajský soud v Ostravě jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena zejména jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), která jsou součástí jednoho z klíčových principů demokratického právního státu, a to práva na spravedlivý proces. Současně je stěžovatel toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo rovněž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Bližší odůvodnění ústavní stížnosti, jež dle stěžovatele mělo být doplněno ve lhůtě 14 dnů, nebylo do současné doby Ústavnímu soudu doručeno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, požádal o obnovu řízení v trestní věci, v níž byl uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu, a to tím, že na základě jeho instrukcí nezjištěný pachatel založil požár objektu bývalého internátu a stěžovatel poté nahlásil pojistnou událost pojišťovně s požadavkem na plnění ve výši 2,5 mil Kč. Novým důkazem ve věci mělo být písemné prohlášení J. H. o tom, že požár založil on, a to na žádost dvou neznámých mužů.
Po posouzení obou napadených rozhodnutí lze konstatovat, že se obecné soudy relevantně vypořádaly s navrhovaným "novým důkazem" a v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze tento návrh považovat na nové skutečnosti nebo důkazy dle §278 odst. 1 tr. řádu. Soud I. stupně i soud stížnostní zaujaly logický závěr, že výpověď J. H. je nevěrohodná, neboť byla učiněna až po třech letech od spáchání skutku a přitom bylo zjištěno, že stěžovatel je s J. H. v pravidelném, téměř denním kontaktu. Soudy se podrobně zabývaly jeho výpovědí o samotném skutkovém ději a oba dospěly k závěru, že v jeho popisu události existuje mnoho rozporů, které soudy vedly k závěru, že výpověď je ryze účelová s cílem vyvinit stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení soudem vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu