ECLI:CZ:US:2012:2.US.3301.12.1
sp. zn. II. ÚS 3301/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. H., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem advokátní kanceláře Ferenc & spol., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4210/2010-106 ze dne 31. května 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 87/2010-84 ze dne 14. dubna 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 19 C 53/2005-105 ze dne 19. prosince 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Fondu pojištění vkladů, se sídlem Růžová 15, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. srpna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení částí shora označených rozhodnutí. Konkrétně výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla zčásti zamítnuta její žaloba o peněžité plnění v konkrétně specifikovaných částkách. Dále části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve shora uvedených výrocích, a konečně celého usnesení dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání. V napadených rozhodnutích a v postupu soudů, který předcházel jejich vydání, spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 4 (odst. 3 a 4) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala dodatečné náhrady za její vklady a vklady jejího otce ve zkrachovalé České bance, akciové společnosti Praha. Tomuto jejímu nároku nebylo zčásti vyhověno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s výkladem čl. II. odst. 5 zákona č. 16/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zejména co do související aplikace ustanovení §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 5. února 1998, tak, jak jej učinily obecné soudy. Je přesvědčena, že tímto výkladem dochází k vytvoření dvou různých skupin vkladatelů zkrachovalých bank a je zcela v rozporu se smyslem a účelem předmětné novely zákona č. 16/1998 Sb., která měla ryze sociální a reparační charakter pro nedostatečný dozor nad bankovním sektorem, který přispěl ke krachu řady středních bank, mezi jinými právě České banky, akciové společnosti Praha. Postiženým vkladatelům se mělo podle stěžovatelky dostat pokud možno plného uspokojení jejich vkladů, bez krácení o 20% podle §41e odst. 2 zákona o bankách. Posledně uvedené ustanovení bylo podle stěžovatelky neaplikovatelné pro speciální povahu pravidel obsažených v zákoně č. 16/1998 Sb. Stěžovatelka v souvislosti s tím poukazuje na čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jenž řešil dodatečnou náhradu pro poškozené vkladatele Pragobanky, a. s., Universal banky, a. s., Moravia banky, a. s., přičemž při výplatě těchto dodatečných náhrad výslovně vyloučil aplikaci §41e odst. 2 zákona o bankách. Nelze podle stěžovatelky považovat za ústavně konformní, když mezi vkladateli zkrachovalých bank, kteří se ocitli v daném okamžiku ve zcela totožné situaci, je činěn rozdíl. Má za to, že k záměru zákonodárce lze v případě čl. II. odst. 5 zákona č. 16/1998 Sb. dospět teleologickým výkladem, který obecné soudy neaplikovaly, resp. ignorovaly.
3. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutími Městského soudu v Praze byly v konkursním řízení určeny výše pohledávek, přičemž byly zohledněny i jednotlivé řádné náhrady ze strany vedlejšího účastníka řízení. Proto v řízení mělo být vycházeno právě z výše takto zjištěných pohledávek, a to v souladu s ustanovením §134 občanského soudního řádu, a čl. II. odst. 5 zákona č. 16/1998 Sb. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že tato rozhodnutí jsou závazná pouze pro účely konkursního řízení, což ani nebylo řádně odůvodněno.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že účelem čl. II. odst. 5 zákona č. 16/1998 Sb. bylo podle záměru zákonodárce vyrovnání situace vkladatelů České banky, akciové společnosti Praha, "s vkladateli jiných bank, které kolabovaly". Soudě alespoň podle vystoupení tehdejšího zpravodaje Ústavně - právního výboru Senátu na plenárním zasedání dne 3. prosince 1997 - byl to totiž Ústavně - právní výbor Senátu, kdo byl iniciátorem dané úpravy. Nicméně z uvedeného vystoupení vyplývá toliko záměr uhradit "závazky až do výše 4 milionů Kč" a nikoliv vyplácet 100% pohledávek, jak míní stěžovatelka. Z výše uvedené časové souvislosti pak vyplývá, že zákonodárce nemohl brát v úvahu řešení, jež teprve mnohem později (zákonem č. 319/2001 Sb.) přijal ohledně vkladatelů Pragobanky, a. s., Universal banky, a. s., a Moravia banky, a. s., protože tyto banky v době předmětného legislativního procesu ještě nepostrádaly bankovní licenci. Přitom sama skutečnost, že dochází k legislativnímu vývoji, který v mnoha ohledech zvyšuje respekt k právům a standard jejich ochrany, nemůže představovat porušení rovnosti u dříve přijatých řešení, které zcela stejného standardu nedosahují. Ostatně z judikatorního vývoje lze vyvodit, že maximalizace ochrany majetkových práv jednotlivce není ústavněprávně absolutně přednostní hodnotou (sp. zn. Pl. ÚS 77/06, N 30/44 SbNU 349).
7. Nejen ze shora vyložených důvodů lze považovat za ústavně souladné východisko dovolacího soudu, že je nutné příslušné právní předpisy aplikovat v podobě, ve které jsou součástí právního řádu, a teprve při jejich aplikaci přihlížet k jejich účelu. Výklad všech obecných soudů, že se náhrada v souladu s §41e zákona o bankách (ve znění účinném do 5. února 1998 či k 5. únoru 1998) poskytuje ve výši 80% ze zjištěné pohledávky, lze proto považovat za možný a ústavně souladný. K porušení rovnosti mezi vkladateli České banky, akciové společnosti Praha, jichž jediných se týká ustanovení čl. II. odst. 5 zákona č. 16/1998 Sb., tím rozhodně nedochází. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby v režimu ryze podústavního práva nahrazoval úvahy obecných soudů, které jsou v daném směru kompetentní, a to i kdyby sám vnitřně zastával postoj jiný. Námitky stěžovatelky jsou tak jen opakováním co do podstaty a smyslu totožných námitek, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy důsledně a přesvědčivě vypořádaly.
8. Přiměřeně totéž platí o námitce stran zjištění výše stěžovatelkou uplatněné pohledávky, kdy se obecné soudy všech stupňů shodly na tom, že nelze vycházet z výše zjištěné v konkursním řízení, a to pro jinak stanovené podmínky zjištění tohoto nároku v režimu zákona o konkursu a vyrovnání oproti režimu zákona o bankách.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu