ECLI:CZ:US:2012:2.US.3310.12.1
sp. zn. II. ÚS 3310/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Resslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2012 č. j. 70 Co 153/2012-327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro tvrzené porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 7 P 80/2010-281 zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého J. do střídavé péče obou rodičů (výrok I.), nezletilého odňal z péče otce a svěřil do výchovy matky, uložil stěžovateli platit na výživu nezletilého částku ve výši 1 500 Kč měsíčně, rozhodl o nedoplatku na výživném za specifikované období a stanovil splatnost těchto částek, čímž změnil úpravu poměrů nezletilého provedenou rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 7. 2010 č. j. 7 Nc 102/209-101 (výrok II.). Současně upravil styk stěžovatele s nezletilým (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, které odvolací soud shledal, pokud jde o výchovu nezletilého nedůvodným, a proto rozsudek okresního soudu v těchto částech napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I.), kromě posledního odstavce výroku III., jímž byla rodičům pro případ, že styk se z vážných příčin nebude moci realizovat, uložena povinnost sdělit tuto skutečnost druhému rodiči nejpozději do 48 hodin před započetím styku, který změnil tak, že jej zrušil (výrok III.). Co se týče výživného, krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné pro nezletilého určil stěžovateli částkou ve výši 1 200 Kč měsíčně a stanovil jeho nedoplatek za specifikované období. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nevyložily v souladu s ústavním pořádkem ustanovení §28 zákona o rodině. Namítá, že důvodem ke změně výchovného prostředí může být jen změna závažného rázu, která je důsledkem výraznějších změn ve skutečnostech, které tvořily podklad pro rozhodnutí soudu o úpravě výchovy dítěte. V daném případě se však soudy obou stupňů omezily na konstatování, že matka o nezletilého pečuje řádně a nezletilý si aktuálně přeje zůstat u ní, aniž by zkoumaly, jaké jsou důvody změny přání nezletilého, který chtěl být v době předchozího rozhodování soudu u otce, a zda aktuální přání dítěte nevychází z toho, že u matky má volnou výchovu, která v důsledku vede k tomu, že se nezletilý dostatečně nepřipravuje na vyučování a nemá dobré výsledky ve škole.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na rozsah svých kompetencí a na argumentaci ústavní stížnosti, jejíž podstatou je stěžovatelův nesouhlas s posouzením otázky úpravy výchovy a styku s nezletilým synem, se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková extrémní pochybení, která by jej opravňovala k zásahu, však v projednávané věci nezjistil.
Z odůvodnění obou rozsudků je patrno, že obecné soudy si v předmětném řízení opatřily dostatečné množství důkazů podstatných pro rozhodnutí ve věci, které hodnotily v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a odpovědně zvažovaly, zda jsou splněny podmínky §28 zákona o rodině pro změnu úpravy výchovného prostředí nezletilého a dospěly k závěru, že ponechání dítěte v péči otce, jehož se stěžovatel v řízení ani nedomáhal, již nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, a tudíž se nejeví v jeho zájmu. Stěžovatelem navrhovanou střídavou výchovu obou rodičů soudy zcela vyloučily, a to z důvodu, že rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, kooperovat na výchově nezletilého a že otec má negativní postoj k výchovné způsobilosti matky. K rozhodnutí zvolit v dané situaci jako řešení výchovné prostředí matky a široce upravit styk dítěte s otcem soudy vedlo nejen přání nezletilého, ale i přesvědčení, že taková změna je pro další vývoj dítěte vhodná s tím, že matce byli do výchovy svěřeni dva sourozenci nezletilého, o něž řádně pečuje, a požadavek stability výchovného prostředí všech tří dětí, který argumenty stěžovatele nemohou převážit.
Nezbývá tedy než uzavřít, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. O právech a povinnostech obou rodičů k nezletilému dítěti rozhodovaly při důsledném zohledňování všech okolností daného případu a zájmu dítěte, který, jak Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 22. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 599/10), je základním dlouhodobě obecně přijímaným kritériem při jakékoli činnosti týkající se dětí včetně soudního rozhodování o nich (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Rozhodnutí lze považovat za řádně odůvodněná, neboť zcela detailně, transparentně a přesvědčivě objasňují, na základě jakých důkazů soudy zjistily skutkový stav, a vyplývá z nich, jakými úvahami se při rozhodování řídily, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, jaké právní závěry z nich vyvodily a které předpisy aplikovaly. Právní závěr, že změna poměrů účastníků odůvodňuje svěření nezletilého J. do výchovy matky, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Skutečnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu