ECLI:CZ:US:2012:2.US.3329.12.1
sp. zn. II. ÚS 3329/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Pavolem Blaho, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 35 Co 54/2012-645 ze dne 20. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. 12 C 53/2010-508, Okresní soud v České Lípě svěřil nezletilého Jiřího (jedná se o pseudonym) do výchovy matky. Výroky II. až VIII. bylo rozhodnuto o výživném a jeho nedoplatku. Otci (stěžovateli) bylo dále uloženo platit výživné ve výši 2 000 Kč od 13. 10. 2011 do právní moci rozsudku, dále ve výši 4 000 Kč za období od 1. 1. 2010 do 10. 2. 2011, za srpen 2011 a počínaje právní mocí rozsudku, vždy do každého 15. dne k rukám matky. Matce bylo uloženo platit na něj výživné ve výši 3 000 Kč za období od 11. 2. 2011 do 31. 7. 2011, od 1. 9. 2011 do 12. 10. 2011 a ve výši 1 500 Kč měsíčně za období od 13. 10. 2011 do právní moci rozsudku, vždy do 15. dne v měsíci k rukám otce. Nedoplatek výživného za výše uvedená období byl otci vyčíslen ve výši 43 030 Kč a matce ve výši 23 600 Kč, přičemž jim bylo uloženo, aby ho zaplatili k rukám druhého z rodičů do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Každému z rodičů bylo uloženo, aby zaplatili České republice na účet Okresního soudu v České Lípě náklady řízení placené státem, každý ve výši 1 170 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem XI. byl zamítnut návrh otce na úpravu styku s nezletilým Jiřím. Výrokem XII. žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Úprava poměrů nezletilého proběhla v řízení, v němž se žalobce dožadoval určení otcovství, přičemž v této části bylo řízení zastaveno po určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Nezletilý Jiří se narodil v době jejich soužití, které bylo na konci roku 2009 ukončeno, takže soud posuzoval v souladu s §50 a §26 až §28 zákona o rodině, komu má být dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z nich přispívat na jeho výživu. Provedl k tomu řadu výpovědí svědků a listinných důkazů, které zhodnotil a učinil z něj skutkové a právní závěry.
Po vyhodnocení provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že oba rodiče mají vytvořeny dostatečné materiální podmínky pro výchovu nezletilého. Proto vyšel ze znaleckého posudku J. D. z oboru školství a kultury - psychologie. Poukázal na to, že znalkyně má dostatečnou odbornou způsobilost vzhledem ke své předchozí praxi v pedagogicko-psychologické poradně a ve speciálně pedagogickém centru, má osvědčení k práci rodinného a systemického terapeuta, takže není podle okresního soudu nutný znalecký posudek z oboru klinické psychologie. Závěry znaleckého posudku přesvědčivě obhájila i při výslechu u okresního soudu. Soud vyšel z toho, že podle znaleckých závěrů má lepší předpoklady pro výchovu matka. Nezletilý více matku respektuje. Matka je stabilnější osobností, její morální a charakterový profil působí vyzráleji, vztah k dítěti je láskyplný a výchovně racionální. Otcův náhled na dítě a výchovu je nerealistický, je sociálně emočně nezralý, charakterový a jeho morální deficit spočívá v tom, že je orientován na materiální uspokojení, synovi se snaží především zavděčit a emočně jej k sobě připoutat, aniž by přijímal odpovědnost za jeho výchovu. Matka je proto schopna lépe zajistit zdravý duševní vývoj nezletilého. Nezletilý byl proto svěřen do její výchovy.
Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, žádaje, aby prvoinstanční rozsudek byl změněn tak, že nezletilý Jiří bude svěřen do jeho výchovy. Podrobně popisuje nespokojenost s postupem kolizního opatrovníka, který podle jeho názoru v průběhu řízení nepokrytě prosazoval zájmy matky, otrocky přebíral její tvrzení, popřípadě argumentaci jejího zástupce. Všechna lékařská vyšetření absolvoval v zájmu nezletilého, neboť jeho zdravotní stav nebyl zcela v pořádku. Argumentaci znalkyně D., pokládající vyhledání lékaře za možné týraní, označil za směšnou. Se závěry jejího znaleckého posudku vyjádřil zásadní nesouhlas mj. i proto, že není klinickým psychologem, jakož pro jeho celkovou neobjektivitu. Uvedl, že její závěry jsou nekvalifikované a tendenční, zpracované ve prospěch matky, kdy znalkyni zejména nepřísluší zpochybňovat dvě pravomocná odsouzení matky. Rovněž pak snahu otce o vyšetření a zlepšení zdravotního stavu dítěte pokládat za jeho týrání. Stejně tak zpochybňovat význam celodenní péče otce o dítě. Za nepochopitelné označil též úvahy soudu, na jejichž základě tento zamítl jeho návrh na úpravu styku s nezletilým. Poukázal na to, že mezi rodiči probíhá dva roky trvající spor, zatímní úprava byla prováděna předběžnými opatřeními, takže představa soudu o možné dohodě rodičů je naprosto iluzorní. V zájmu nezletilého proto mělo být rozhodnuto o velmi široké úpravě styku.
Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení, které doplnil novým znaleckým posudkem I. Š., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická a dětská poradenská psychologie, jakož i opětovně přečetl znalecký posudek J. D., znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace na syndrom zavrženého rodiče, přičemž řízení doplnil zprávami o současných výdělcích rodičů, a zjistil, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku ve výroku o výchově a pro jeho změnu ve výrocích o výživném a o styku nezletilého s otcem.
Odvolací soud nejprve podotkl, že na základě provedených důkazů okresní soud dospěl ke správnému závěru, že oba rodiče mají dobré předpoklady pro zajištění potřeb nezletilého Jiřího po materiální stránce. Ztotožnil se však s výhradami stěžovatele směřujícími proti znaleckému posudku, který vypracovala J. D., když tento její posudek podrobil značné kritice. Krajský soud vyzdvihl, že každý znalec je povinen při posuzování znaleckých otázek vycházet ze svých odborných znalostí daných vědeckými poznatky z uvedeného oboru, řídit se zásadami logického myšlení, nikoli však svými emocemi a důkazy nepodloženými představami. Uvedené zásady však dle názoru odvolacího soudu znalkyně na několika místech znaleckého posudku nedodržela. Především jí z hlediska odborného nepřísluší hodnotit morálku a charakter matky s odhlédnutím od její "crimi historie, která se jeví znalkyni ne zcela přesvědčivou (č.l. 24 posudku)". V této souvislosti krajský soud uvedl, že jednak posuzování viny a trestu patří výlučně do pravomoci soudu, jednak každé nepřípustné společenské chování je nutno považovat za negativum. Krajský soud zpochybnil nezaujatost znalkyně i v dalších ohledech (viz str. 6 až 7 napadeného rozsudku krajského soudu).
Z těchto důvodů doplnil dokazování výše uvedeným novým znaleckým posudkem, o který opřel své rozhodnutí. Uvedl, že oba rodiče mají dobré předpoklady pro výchovu syna. Matka je zaměřena více racionálně, je důslednější, přináší více řádu a silně požaduje i výkon. Někdy však dobře nečte sociální situace a je nejistá. Otec naproti tomu přináší synovi významné citové podněty, jakož i zajímavý program. Je sociálně zdatný, ale stejně jako matka nejistý, nevyrovnaný. Oba se dostávají do vzájemných konfliktů zejména proto, že jsou impulzivní a ovlivnitelní silnějšími osobnostmi. Ze znaleckého posudku dle soudu druhého stupně vyplývá, že ideální pro další vývoj nezletilého by byla účast obou rodičů na jeho výchově, která by mohla být realizována do září 2012 střídavou výchovou a následně v důsledku školní docházky některou z atypických variant výchovy, např. kompenzací většího množství všedních dní převahou dní volných. Za této, svým způsobem vyrovnané situace, má krajský soud za to, že vzhledem k dalšímu vývoji nezletilého, který potřebuje zejména v souvislosti se strukturou své osobnosti a s nástupem do základní školy pevnější a důslednější vedení, je příznivější, aby byl ve výchově matky. I když přínos citových podnětů je pro vývoj dítěte nepochybně nezbytný, větší důslednost a řád mu bude zajišťovat matka. Krajský soud proto napadený rozsudek ve výroku o svěření nezletilého Jiřího do výchovy matky jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí obecného soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že kolizní opatrovnice N. uznala, že se její postup může jevit jako podjatý a krajskému soudu sama navrhla možnost změny kolizního opatrovníka. Na tento podnět kolizní opatrovnice však krajský soud dle stěžovatele nereagoval a jiného kolizního opatrovníka synovi neustanovil. Tak se prý stalo, že nezletilý syn Jiří "fakticky nebyl na jednání krajského soudu řádně zastoupen funkčním kolizním opatrovníkem". To je prý ovšem v příkrém rozporu s článkem 32 odst. l věta druhá Listiny.
Stěžovatel má dále za to, že ač se znalkyně, kterou krajský soud pověřil vypracováním nového znaleckého posudku, ve svém písemném znaleckém posudku přikláněla spíše ke střídavé péči obou rodičů, krajský soud ji prý ke svému jednání nepřizval, a tak účastníkům řízení znemožnil klást znalkyni doplňující otázky a žádat ji o vysvětlení. Nadto prý tento znalecký posudek trpí tak vážnou procesní vadou, že jej nešlo použít jako relevantní důkaz v tomto řízení. Z dikce ustanovení §127a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") dle názoru stěžovatele vyplývá, že znalecký posudek by měl vždy obsahovat doložku znalce o tom, že posudek vypracoval s vědomím možných následků nepravdivého znaleckého posudku. Š. při vyžádání znaleckého posudku krajským soudem o takovýchto možných následcích prý poučena nebyla a to, že při podání znaleckého posudku si byla takovýchto následků vědoma, neuvedla ani ve znalecké doložce. Její znalecký posudek dle stěžovatele znaleckou doložku dokonce neobsahuje vůbec. Proto ani postup Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nelze dle mínění stěžovatele hodnotit jako nestranný a respektující jeho základní právo na soudní ochranu, právo na ochranu jeho rodinného života a současně právo na výchovu svého dítěte.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatel svoji stížnost směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, jak plyne nejen ze samotného petitu ústavní stížnosti, ale také z její úvodní strany, kde za účastníka řízení pokládá toliko Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a kde explicite napadá jen jeho rozhodnutí. Pakliže stěžovatel vznesl též námitky proti rozhodnutí soudu prvé stolice, je jejich přezkum Ústavním soudem možný jen v přímé vazbě na rozporované rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále je třeba poznamenat, že stěžovatel až na výjimky v zásadě nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu, resp. okresního soudu, bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody nemůže úspěšně zpochybnit naříkané rozhodnutí pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou tedy obstát ty námitky, které stěžovatel vede v rovině vlastního líčení skutkových okolností či jednoduchého práva (viz kupř. sub VIII a IV ústavní stížnosti). Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat. Ústavní soud se tak může zabývat jen těmi tvrzeními stěžovatele, v nichž odvolacímu soudu vytýká údajné porušení jeho procesních povinností ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o stěžovatelovu výtku stran skutečnosti, že nezletilý Jiří fakticky nebyl na jednání krajského soudu řádně zastoupen funkčním kolizním opatrovníkem, nelze jí přisvědčit. Je sice pravdou, že příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí dal odvolacímu soudu ke zvážení možnost změny kolizního opatrovníka, jak ovšem vyplývá z tohoto podání učiněného odvolacímu soudu (viz č. l. 621 příslušného spisu), současně poznamenal, že se při výkonu kolizního opatrovnictví necítí být nikterak zaujatý či jednostranný, což se snažil doložit výpisem ze své dokumentace - opatrovnického spisu. Nejednalo se tedy o výslovnou žádost o změnu kolizního opatrovníka (nýbrž pouze o podnět k zamyšlení), k níž by se byl býval krajský soud povinen vyjádřit. Krom toho je třeba uvést, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, v tomto směru ničeho nenamítali při samotném jednání před soudem druhé stolice, jak plyne z protokolu o jednání před krajským soudem (č. l. 639 až 640), předsedovi senátu, který vedl jednání, ničeho nenaříkali.
Pokud pak jde o námitky stěžovatele týkající se nového znaleckého posudku I. Š., kterou krajský soud pověřil vypracováním nového znaleckého posudku poté, co za nepoužitelný důkaz označil znalecký posudek vypracovaný J. D., ani jim není možno přitakat. Předně musí Ústavní soud podotknout, že §127a o. s. ř. dopadá toliko na ty znalecké posudky, které soudu jako listinné důkazy předkládají samotní účastníci řízení, a nikoli na případy, kdy sám soud ze své iniciativy pověří znalce zapsaného v příslušném seznamu znalců, který je u daného krajského soudu veden, aby vypracoval znalecký posudek podle zadání tohoto soudu, neboť poučení znalci se v takovém případě ze strany soudu nedostává v každém jednotlivém případě, nýbrž jen jednou, a to v souvislosti se zápisem znalce do patřičného seznamu znalců vedeného u příslušného krajského soudu. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud jde o jeho výklad jednoduchého práva.
Ani stěžovatelovu výhradu spočívající v tom, že znalkyni, kterou krajský soud pověřil vypracováním nového znaleckého posudku, odvolací soud ke svému jednání nepřizval, a tak účastníkům řízení znemožnil klást jí doplňující otázky a žádat ji o vysvětlení, nelze akceptovat, a to proto, že stěžovatel (či jeho právní zástupce) ničeho takového ani nenavrhoval, ani si na tuto skutečnost nijak při samotném jednání před odvolacím soudem nestěžoval. K tomu Ústavní soud připomíná, že výslech znalce není vždy obligatorní; soud se totiž v odůvodněných případech může spokojit toliko s písemným vyhotovením znaleckého posudku (§127 odst. 1 věta poslední o. s. ř.), a to obzvláště za situace, kdy znalec vyčerpávajícím způsobem odpoví na otázky (zadání) položené mu soudem, čemuž nasvědčuje i znalecký posudek I. Š., který znaleckou doložku ve skutečnosti obsahuje (č. l. 545), a proto Ústavní soud stěžovatelovu tvrzení o absenci této doložky nemohl vůbec přisvědčit.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu