ECLI:CZ:US:2012:2.US.3338.12.1
sp. zn. II. ÚS 3338/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Petrem Adámkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 146/2012 - 657 ze dne 23. května 2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 32 P 24/2007-589 ze dne 12. prosince 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) M. R., 2) Č. R. a 3) N. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 28. srpna 2012 a doplněnou podáními ze dne 4. a 24. září 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že se vedlejší účastnice řízení 3) (dále jen "nezletilá") svěřuje do výchovy a výživy vedlejších účastníků řízení 1) a 2) (dále jen "prarodiče"), stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé od 1. prosince 2012, že o příspěvku stěžovatele na výživu nezletilé od 30. listopadu 2011 bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím, že prarodiče jsou oprávněni nezletilou vychovávat, zastupovat ji v běžných věcech, přijímat a vymáhat za ni výživné a hospodařit s ním, včetně sirotčího důchodu a podat žádost o vystavení cestovního pasu pro nezletilou a vyhotovený pas pro ni převzít, a konečně bylo rozhodnuto o styku mezi stěžovatelem a nezletilou a o nákladech řízení. Rozsudkem odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele rozhodnuto, že JUDr. Jana Fridrichová, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, odvolání do výroku o dlužném výživném bylo odmítnuto, ve výrocích o výchově a výživě, o právech a povinnostech prarodičů a nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, styk stěžovatele s nezletilou byl nově upraven, bylo rozhodnuto o nedoplatku stěžovatele na výživném za dobu od 1. prosince 2011 do 31. května 2012 a o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím o svěření nezletilé do výchovy prarodičů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2, Listiny základních práv a svobod, podle čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 7, čl. 9 a čl. 29 písm. c) Úmluvy o právech dítěte, a podle čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel rekapituluje, že se nezletilá narodila M. M. v době probíhajícího rozvodového řízení s J. M. Následně došlo k popření otcovství J. M. a souhlasným prohlášením byl stěžovatel určen otcem nezletilé. Stěžovatel byl v kontaktu s nezletilou a její matkou, ale s ohledem na věk nezletilé a nemožnost společného bydlení se nemohl podílet na péči o nezletilou jinak, než příspěvkem na výživu. Manželství matky nezletilé s J. M. bylo rozvedeno v roce 2007 a dne 22. ledna 2008 matka nezletilé zemřela na nádorové onemocnění, o kterém stěžovatele neinformovala. V té době byla nezletilá u prarodičů v K. a stěžovatel s ohledem na její věk a psychický stav nechtěl nezletilou okamžitě převzít plně do své péče. S prarodiči se proto dohodl jen na co nejčastějším styku s nezletilou do doby, než mu situace umožní nezletilou převzít do výchovy. Prarodiče přitom ubezpečil, že má zájem na zachování styků mezi nezletilou a prarodiči i jejími polorodými sourozenci. Prarodiče mu však začali bránit ve styku s nezletilou a začali před ní o něm špatně hovořit.
3. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče a další osoby se mohou na výchově podílet, popřípadě jí převzít teprve poté, kdy je bezpečně prokázáno, že žádný z rodičů nemůže své rodičovské zodpovědnosti dostát. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že nemůže dostát své rodičovské zodpovědnosti. Nebyla vyžádána zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí z místa jeho bydliště ohledně bydlení a podmínek pro výchovu nezletilé, ani z místa trvalého bydliště prarodičů zprávu ohledně prostředí, v jakém bude nezletilá vyrůstat. Nebyly hodnoceny jeho další předpoklady k plnění rodičovské zodpovědnosti. Nebyl tedy shromážděn dostatek důkazů k učinění odpovědného závěru, zda může dostát své rodičovské zodpovědnosti. Nebyl opatřen dostatek důkazů ohledně výchovy nezletilé ze strany prarodičů a jejich postoje ke stěžovateli. Nebylo zváženo, že nezletilá je citově vázána nejenom na prarodiče a polorodé sourozence, ale na otce, z jehož strany má další dva polorodné sourozence. Nebylo vzato v úvahu, že prarodiče mu brání ve styku s nezletilou a mají k němu společně s polorodými sourozenci ze strany matky silně negativní vztah, jak bylo prokázáno. Nezabýval se tím, jakou další úlohu ve výchově nezletilé mohou reálně sehrát prarodiče a polorodí sourozenci s postupem doby a přibývajícím věkem a jaké důsledky omezení rodičovské zodpovědnosti a styku s nezletilou. Z napadených rozsudků není zřejmé, na základě čeho bylo rozhodnuto o omezení jeho rodičovské zodpovědnosti, když provedené důkazy neumožňují použít ustanovení §44 zákona o rodině. Svěření dítěte do výchovy jiné osoby než rodiče považuje za zcela mimořádné opatření, při němž nelze zájem dítěte omezovat na jeho subjektivní pocity. Napadená rozhodnutí tedy nepovažuje za náležitě odůvodněná.
4. Obecným soudům dále vytýká, že neřešily, kde nezletilá bydlí. Vycházely pouze ze zprávy opatrovníka, která vycházela z údajů prarodičů, že fakticky bydlí na adrese P. Tedy v nájemním bytě, k němuž prarodiče nemají žádné užívací právo. Přitom na základě této adresy je dána místní příslušnost soudu. Protože bydlí jako jediný rodič nezletilé v P., byl odňat svému zákonnému soudci. Bydlištěm nezletilé bylo ovlivněno i rozhodnutí o styku stěžovatele s nezletilou. S ohledem na vzdálenost mezi skutečnými bydlišti stěžovatele a nezletilé je však stanovený styk nereálný. Je proto zřejmě nepravdivé tvrzení, že polorodí sourozenci žijí s nezletilou ve společné domácnosti. Poukazuje konečně na to, že řízení trvalo od roku 2007 do roku 2012 a s ohledem na počet provedených úkonů proto konstatuje, že došlo ke zbytečným průtahům v jeho neprospěch.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a že by se nezabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro přijetí daného rozhodnutí. Naopak, oba obecné soudy vzaly za prokázáno, že je stěžovatel schopen po praktické stránce péči o nezletilou zabezpečit. Nicméně obecné soudy evidentně vyšly z toho, že při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu musí být vždy předním hlediskem zájem dítěte (sp. zn. II. ÚS 554/04, N 106/37 SbNU 397; aj.).
7. Jak plyne i z tvrzení samotného stěžovatele, nezletilá nikdy nežila ve společné domácnosti se stěžovatelem. Nejen v době, kdy existovalo manželství matky nezletilé, ale ani nikdy poté. Přitom doba mezi skončením manželství matky nezletilé a smrtí matky nezletilé byla dostatečně dlouhá na to, aby v jejím průběhu bylo rozhodnuto o svěření nezletilé do výchovy matky a o stanovení příspěvku, kterým byl stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadených rozhodnutí tedy vplývá, že byly obecné soudy konfrontovány se situací, že i díky postoji stěžovatele došlo materiálně ke vzniku určité obdoby rodičovského vztahu mezi prarodiči a nezletilou. Tvrzení a námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti s tímto faktem nejsou v rozporu. Přitom uvedený quasirodičovský vztah má příbuzenský základ a jako takový se musel v dané konkrétní věci do jisté míry těšit právní ochraně (srov. sp. zn. II. ÚS 838/07, N 157/47 SbNU 53), aniž by na jeho ochranu nutně muselo být nahlíženo jako na zcela mimořádné opatření, jak tvrdí stěžovatel. K tomu je nutné reálně připočíst, že věkový rozdíl mezi prarodiči a stěžovatelem není nijak velký. Posledně uvedené se patrně projevuje i v konfliktním vztahu mezi stěžovatelem a prarodiči, což obecné soudy reflektovaly. Neboť právě pro vzájemnou neústupnost, neochotu se domlouvat i na běžných věcech (viz rozhodnutí stran cestovního pasu nezletilé), byla shledána jako nereálná střídavá péče, která jinak byla v průběhu řízení myslitelným řešením.
8. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že došlo k nepřípustnému omezení jeho rodičovské zodpovědnosti a jasně vyložil, že je stěžovatel fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém byla rodičovská zodpovědnost vymezena v souladu s §45 odst. 4 zákona o rodině prarodičům, kterým byla nezletilá svěřena do výchovy (srov. sp. zn. II. ÚS 157/01, N 133/28 SbNU 135). Argumentace stěžovatele, že nebyly splněny podmínky omezení rodičovské zodpovědnosti podle §44 zákona o rodině, se tedy evidentně míjí s podstatou věci.
9. Pokud jde o bydliště nezletilé, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel námitku v daném směru uplatnil v průběhu řízení. Z povahy argumentace stěžovatele přitom rovněž nevyplývá, že by tak stěžovatel učinil. Již jen proto je tato námitka nepřípustná. Nadto je ovšem zřejmé, že obecné soudy vycházely z toho, že trvalé bydliště a stálé zázemí prarodičů se nachází v K. Ovšem s tím, že fakticky převážně v době řízení vedli společnou domácnost s polorodými sourozenci nezletilé ze strany matky, kteří byli do roku 2007, resp. 2010 nezletilí, a to v bytě těchto polorodých sourozenců. Fakt, že se po skončení řízení prarodiče rozhodli k návratu do K., nemá jakýkoliv vliv na správnost postupu a závěrů obecných soudů v dané otázce, a tím i na ústavní souladnost. Pokud v důsledku nově nastalých skutečností je podle stěžovatele stanovený styk mezi ním a nezletilou nereálný, je to důvodem pro jiný procesní postup, nežli zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. V námitce zákonného soudce pak stěžovatel zapomíná, že bydliště nezletilé před zahájením řízení v dané věci nebylo dáno dohodou rodičů, nýbrž rozhodnutím soudu o svěření nezletilé do péče matky a proto nemohlo dojít k zásahu do tohoto práva v důsledku řízení vedeného soudem místa takto určeného bydliště nezletilé.
10. Ústavní soud se konečně nemůže zabývat námitkami, vztahujícími se k průtahům řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) změnil zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. srpna 2012, bod 20).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu