ECLI:CZ:US:2012:2.US.3347.11.1
sp. zn. II. ÚS 3347/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti, Mgr. Martina Tunkla, soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou advokátní kanceláře Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 311/2011-91 ze dne 26. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo k odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení, změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-město č.j. 34 C 371/2010-78 ze dne 1. 4. 2011, jímž bylo zastaveno řízení, vedené žalobcem J. K. proti stěžovateli, dále zrušen rozsudek vydaný týmž soudem dne 21. 3. 2011 pod č.j. 34 C 371/2010-74 a žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 249 840 Kč tak, že žalobce je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 62 460 Kč a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 320 Kč. (Žaloba byla nejdříve rozhodnutím soudu dne 21. 3. 2011 zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, neboť k podání žaloby na vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, je po prohlášení konkursu oprávněn pouze insolvenční správce. Řízení bylo poté zastaveno, neboť žalobce vzal svou žalobu zpět, a to ještě před doručením rozsudku.)
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Plzni mu nedoručil odvolání žalobce a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit. O nákladech řízení rozhodl pouze na základě podaného odvolání, čímž zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, neboť stěžovateli nedal najevo, že uvažuje v daném případě o použití ust. §150 o. s. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni tak bylo pro stěžovatele zcela překvapivé a nepředvídatelné.
Stěžovatel rovněž uvádí, že pouze na okraj namítá, že v projednávaném případě nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující aplikaci §150 o.s.ř. Neznalost žalobce příslušných právních norem nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi či jejich snížení. Argumentaci soudu, že žaloba byla neúspěšná pouze pro nedostatek aktivní legitimace žalobce a závěry soudu, dle nichž je stěžovatel v příbuzenském poměru s advokátkou a o jeho výnosném zaměstnání, považuje za spekulativní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.
K zásadní námitce, že stěžovateli nebylo doručeno odvolání žalobce, které směřovalo výlučně proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, lze poukázat na právní závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 191/06 (obdobně sp. zn. IV. ÚS 800/08, sp.zn. II. ÚS 1432/08 a sp.zn. III. ÚS 471/08 ), podle něhož "ústavní princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení; při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu". Je-li tedy z dosavadního průběhu řízení, jakož i z odvolání zřejmé, že "případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům. Tento závěr lze aplikovat i na projednávanou věc, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jeho přesvědčení o vhodnosti aplikace ust. §150 o.s.ř. nebylo podloženo výhradně důvody, či dokonce novými skutečnostmi uvedenými až v odvolání žalobce.
Další námitka stěžovatele, dle níž nebyly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., resp. že okolnosti, jež pro ni odvolací soud použil, nebyly dostatečně významné, sama o sobě ústavněprávní rozměr nemá. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně objasnil, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní, přičemž zdůraznil, že účastník řízení má právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Za přiměřené náklady tak nepovažoval částku téměř 250 000 Kč, kterou by žalobce měl zaplatit stěžovateli po zpětvzetí svého návrhu.
Ústavní soud proto neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli ústavně nekonformními. Důvody hodné zvláštního zřetele jsou relativně neurčitým pojmem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), které musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že posuzuje ústavní stížnosti, týkající se aplikace ust. §150 o.s.ř., individuálně a zvažuje ten který konkrétní případ nejen z hlediska kritérií uváděných stěžovatelem, ale i z hlediska intenzity případného vybočení z mezí ústavnosti. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek, přičemž právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. V dané věci, kdy je nesporné, že stěžovateli byly přiznány účelně vynaložené náklady řízení, byť nikoliv v jím požadovaném rozsahu, se stěžovateli nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu